Hlavní obsah
S Františkem Němcem, který jí ve hře To mám ale kliku na scéně Divadla Ungelt hraje otce Foto: Jan Malíř

Klára Sedláčková-Oltová smolařky jen hraje

Milovníci seriálů ji znají z Ordinace v růžové zahradě, dětští diváci ze Studia Kamarád, rozhlasoví posluchači z bezpočtu her, pohádek a čtení na pokračování, divadelní fandové z mnoha rolí v Divadle v Dlouhé a nyní i z Divadla Ungelt. Právě pro tuhle pestrost nedá 43letá herečka na své povolání dopustit.

S Františkem Němcem, který jí ve hře To mám ale kliku na scéně Divadla Ungelt hraje otce Foto: Jan Malíř
Klára Sedláčková-Oltová smolařky jen hraje

Ve hře To mám ale kliku hrajete v Ungeltu totální smolařku. Je vám to blízké?

Naštěstí ne, i když každý máme v životě těžké okamžiky. Ale stejně jako v té hře to špatné jednou skončí a je zase líp. Často je však potřeba odvahy prolomit to nepříznivé a zase se otevřít.

Umíte čelit nepřízni osudu?

Jak které. Dřív bych odpověděla, že umím, ale i já už mám za sebou zkoušky, které jsem skládala jen těžko.

Máte to ve svém osudu vyvážené?

Dlouho převažovalo to dobré, ale kus života už mám za sebou, takže jsem okusila obojího. Celkově se považuj u za šťastného člověka, protože mám práci, kterou mám moc ráda. Jsem osudu vděčná, že mě k ní dovedl. Mám krásnou rodinu: manžela, se kterým se máme rádi, a dva milované syny (Kristián 13 a Oliver 10 - pozn. red.), kteří mi dělají samou radost.

Čím je váš manžel?

Je stavební projektant. Seznámili jsme se tak, že jsem si u něho našla podnájem. Přišla jsem zrovna z JAMU do Prahy a sháněla jsem bydlení. Takže spolu bydlíme dřív, než jsme spolu začali chodit.

Má soužití se stavebním technikem výhody oproti hereckým manželstvím?

Těžko říct, protože nemám srovnání. Hereckým manželstvím docela závidím, že spolu mohou víc sdílet pracovní záležitosti. Výhoda na druhou stranu je, že úplně odlišná profese udržuje rodinu tak nějak normální. Manžel je k umění vnímavý, ale v našem běžném životě se o divadle tolik nebavíme, spíš řešíme praktické záležitosti kolem dětí, školy, nákupů, rodinný management. Bez pochopení toho, že mám zrovna nervy před premiérou, by to ale nešlo.

Jak vaši profesi vnímají synové?

Vždycky se smějí, když po mně někdo pokukuje, protože mě poznal. Mě to většinou potěší, patří to k mé profesi. Zdá se mi, že jsou na mě i pyšní. Jinak jsem pro ně normální máma. Navíc mnoho mých hereckých výkonů neviděli a neslyšeli, protože na ně neměli odpovídající věk. Spoustu let jsem třeba moderovala Studio Kamarád, ale nedívali j sme se na to, protože mi přišlo, že je toho nedělního dopoledne u televize škoda. Teď mi to je trochu líto.

Na Ordinaci v růžové zahradě, kde hrajete matku dvou dětí, topící se v dluzích, se asi taky nedívají.

Párkrát jsem je dívat nechala. Nijak to ale neprožívají, do žádných dramatických kroužků nebo na castingy se nehrnou. Oba sice hrají hezky na klavír, ale daleko víc je zatím láká skatepark.

Jsem ráda, že se Ordinace divákům líbí, a jsem překvapená, kolik lidí ji sleduje. V létě jsme se vypravili do Norska a před cestou jsem si šla koupit nepromokavé kalhoty. Šla jsem k prodavači, mladému vysportovanému klukovi, vůbec by mě nenapadlo, že by se díval na Ordinaci. Říkám, co chci, on se na mě podíval a prohlásil: „Vy na to ale nemáte, ne?" První chvíli jsem myslela, že asi vypadám nějak zbědované, než mi to došlo, že naráží na finanční problémy mé seriálové postavy. Dostal mě.

Klára Oltová, Anna Slováčková, Ha Thanh Špetlíková jako sestřičky v Ordinaci v růžové zahradě 2

Foto: TV Nova

V Ordinaci máte dospělého syna v podání populárního Milana Peroutky. Napadá vás, že nebude trvat dlouho, a vaši synové taky brzy vyrostou?

Na Milana jsem moc pyšná a moji kluci jsou hrdí, že mají takového „bráchu“. Když vidím mladého muže, jako je Milan, říkám si, že by se mi moc líbilo, kdyby mé děti byly jako on. Nejdůležitější je, aby měly něco, co je bude bavit, aby si našly svoje místo, kde by cítily, že jsou správně. To by je podle mého názoru mohlo uchránit od hrozeb a nebezpečenství, která na mladé číhají.

Narážíte na závislost dětí na mobilech, která trápí tolik současných rodičů?

Na to jsem hodně citlivá, v tomhle to mají mí kluci blbé. Hodně o tom spolu mluvíme. Doufám, že nebudu vypadat jako krutá matka, ale máme dohodu, že smějí hrát v domluvených časových limitech. Popravdě řečeno si nedělám iluze, že to pravidlo někdy poruší, klidně mi to i přiznají. Nemají to ale snad pořád v hlavě a dokážou se zabavit i jinak.

Vy jste zřejmě taky nebyla velká rebelka.

Nebyla. Do dospělosti jsem byla hrozně poslušná, ani nemyslím, že to bylo dobře.

Vynahradil to manžel, je to dobrá čistá duše, ale teenagerovský věk si užil. Kdybychom se potkali v tom věku, asi bych se ho bála a já bych jeho nebavila. Vzorňačka, co jde ze školy na klavír, balet nebo dramaťák. Neměli bychom si co říct.

S manželem Jaroslavem vychovávají dva syny.

Foto: Profimedia.cz

Hodně kolegyň mateřství kvůli kariéře odkládá. Vy jste neváhala?

I když mám svoji práci ráda, věděla jsem, že na prvním místě chci rodinu. Před třicítkou jsem měla pocit, že už hrozně dlouho jenom hraju, že bych v životě potřebovala ještě něco jiného. Když přišly děti, nakoplo mě to a zase jsem se těšila, až se vrátím na jeviště. Samozřejmě že síly po těch třinácti letech mateřství ubývá, potřebuji s ní dobře hospodařit a šetřit ji, bez ní má člověk na jevišti pocit zmaru.

Nemají to muži v tomhle ohledu lehčí?

Ne, v naší profesi to mají podle mě muži těžší. Je nádherná, když jste úspěšní, když přicházejí hezké příležitosti. Je krutá, má-li někdo talent, ale nedostane šanci ho projevit. Když se to stane, zvládají to lépe ženy. Máme v životě víc kotev, můžeme se realizovat i jinak, myslím tím především jako matky. Ženy to ale zase mají horší se stárnutím: herečky bývají krásné, nejvíc rolí a příležitostí je v mladém věku, a tak přibývající léta hůře zpracovávají.

Jak to je u vás?

Tím, že jsem drobná, že mě umějí nalíčit a nasvítit, pořád hraju v divadle i dvacítky. Je to už ale dřina! Dvacetiletý člověk je opravdu jiný nejen tím, jak vypadá. Jsem ráda, že přicházejí role úměrné mému věku.

Překvapila jste rodiče svým rozhodnutím stát se herečkou?

Ani ne, ale na konzervatoř mě nechtěli pustit. Jsem z Pardubic, musela bych ve čtrnácti do jiného města. Nijak toho nelituji, protože v tom věku člověk ještě neví, kdo je. A měl by se vtělovat do rolí... Počkala jsem po gymplu. Studium na JAMU bylo fajn, skvělý ročník, každý rok se potkáváme, měla jsem pocit bezpečí.

Byla jste smířená s tím, že díky svému zjevu budete dostávat role naivek?

Hned po škole jsem se dostala do pražského Divadla v Dlouhé, kde režisérka Hana Burešová hledala představitelku Stelly ve hře Velkolepý paroháč. Dodnes jsem pyšná na to, že mým partnerem tam byl Karel Roden. Hráli jsme spolu i v mém filmovém debutu v Kytici.

Je mi jasné, že do souboru tehdy hledali naivní panenku. Naštěstí jsem brzy dostávala i docela jiné role. Díky žánrově pestrému divadlu jsem hrála i vražedkyni, lady Macbeth, Natašu ve Třech sestrách, Arkadinovou v Rackovi, obrovské protirole. Princezny mě spíš čekaly v rozhlase, těch jsem tam namluvila hodně.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků