Hlavní obsah
Jiří Tichota skupinu Spirituál kvintet před šedesáti lety založil. Foto: Jan Handrejch, Právo

Jiří Tichota, zakladatel Spirituál kvintetu: Ruce už nejsou tak hbité, řeč vázne

Skupina Spirituál kvintet letos slaví šedesát let existence. S fanoušky se v březnu a dubnu rozloučí čtrnácti koncerty v pražské Lucerně. Všechny začnou v 19 hodin, potrvají tři hodiny a odehrají se 1. a 2. března, 11., 13., 15., 16., 17., 18., 20., 21., 22., 24., 25. a 26. dubna.

Jiří Tichota skupinu Spirituál kvintet před šedesáti lety založil. Foto: Jan Handrejch, Právo
Jiří Tichota, zakladatel Spirituál kvintetu: Ruce už nejsou tak hbité, řeč vázne

Poslední vstupenky lze koupit už pouze k stání. Nakladatelství Albatros CPress vydá knihu Spirituál kvintet s cédéčkem o kariéře skupiny. V prodeji bude již v době dubnových koncertů a samozřejmě i na nich.

Proč jste se rozhodli existenci Spirituál kvintetu ukončit?

Protože už hrajeme šedesát let. Začínal jsem se Spirituál kvartetem v roce 1960, kdy mi bylo třiadvacet let. Když k tomu připočtete šedesát let, vyjde vám, že je mi třiaosmdesát let. V dubnu, kdy budou poslední koncerty, je oslavím.

Teď už to pochopitelně není věc chtění nebo nechtění. Věk se hlásí, ruce už nejsou tak hbité, povídání už trochu vázne. Řekl jsem si tedy, že nastal čas s aktivní muzikou skončit. Nerad bych byl v kapele na obtíž.

Zvažovali ostatní členové další působení bez vás?

Mladí členové skupiny se o tom radili, ta varianta byla ve hře. Nakonec se rozhodli, že Spirituál kvintet dál působit nebude. Každý z nich má představu o tom, co bude dělat dál. Já budu také na muziku myslet a užívat si ji trochu jinak, především jako posluchač.

Jiří Tichota učinil klíčové rozhodnutí.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Jak se s odchodem z hudební scény vyrovnáváte?

Na okamžik podobného rozloučení jsem se chystal dlouho. Věděl jsem, že mám před sebou rozhodnutí, které se nebude týkat jenom mě, nýbrž i dalších členů kapely. O to bylo těžší.

Spirituál kvintet byl výjimečný v tom, že nás společné působení neustále těšilo. Neměli jsme nikdy žádné velké osobní problémy. K mému rozhodnutí odejít proto došlo za velkého porozumění ostatních členů. Moc si toho považuju.

Skutečně nebyla ve Spirituál kvintetu za šedesát let existence žádná velká krize?

Opravdu ne. Samozřejmě ne každý rozchod s kolegy byl ideální. Ale vlastně jen výjimečně tomu předcházela nedorozumění, která se většinou rychle srovnala. Trvale to vztahy s těmi, kteří odešli, prakticky nepoznamenalo.

Asi v tom hrála roli v i skutečnost, že jsme dlouhá léta nebyli profesionální kapelou. Všichni jsme měli svá povolání, takže jsme muzicírování nebrali tak osudově.

V šedesátých letech byla členkou kapely zpěvačka Růžena Helebrantová zvaná Odetta. Ta později emigrovala. Jak to Spirituál kvintet zasáhlo?

Odetta výborně zpívala i jazz, čehož si všimla skupina Traditional Jazz Studio Pavla Smetáčka, se kterou jsme v šedesátých letech občas spolupracovali. Folková scéna u nás ještě neexistovala, takže jsme často hráli na jazzových akcích. Smetáčci si občas Odettu na koncerty půjčovali a koncem léta 1968 si ji půjčili i na koncertní zájezd do tehdejšího Sovětského svazu.

V den, kdy se tam Odetta dozvěděla o vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, zazpívala tam na koncertu písničku Down By The Riverside, spirituál, v němž se zpívá o odložení meče a štítu dole u řeky. Potom divákům řekla: Zpívám tu o míru a mezitím vaše tanky přepadly mou vlast.

Kapela se vrátila domů, a když Odetta viděla, jak se věci vyvíjejí, pochopila, že má možná poslední šanci odejít. Dlouho jsme nevěděli, kam utekla. Potom se přihlásila ze Švýcarska.

Spirituál kvintet v roce 1964 se zpěvačkou Odettou.

Foto: archiv kapely

Byli jste pak v kontaktu?

Celou dobu, co byla v emigraci, nám byla věrná, já se s ní i setkal tajně v zahraničí. Psali jsme si pravidelně, a hned po listopadu 1989 nám ve Švýcarsku zorganizovala koncerty, na kterých sama ani nevystoupila. Nedělala je kvůli tomu, aby se s námi předvedla. Chtěla nás představit. Tehdy jsme se od krajanů dozvěděli, že tam celou dobu organizovala různé kulturní akce, které připomínaly, že Československo je okupovaná země. V kontaktu jsme zůstali.

Řekl jste, že jste dlouhou dobu měli civilní zaměstnání. Kdy jste z něho odešli?

Nebylo to u všech stejné, protože někteří od začátku toužili dělat jen hudbu. Třeba bratři Nedvědové. Dušan Vančura a já jsme ale měli dobrá zaměstnání. On pracoval v Aritmě Vokovice na vývoji prvních československých počítačů a já učil hudební vědu na Filozofické fakultě. Oba jsme měli zajímavé povolání, a protože jsme stíhali obojí, byli jsme spokojeni.

Potom jsem ale zejména já začal mít na filozofické fakultě potíže, kdykoli vznikl sebemenší problém kolem Spirituál kvintetu. Stávalo se to často, postupně jsme vyfasovali osm zákazů činnosti, přičemž hned o tom prvním v roce 1972 se hned dozvědělo vedení fakulty. Nakonec se ukázalo, že bude jednodušší se ze zaměstnání vyvázat. To jsem udělal v roce 1986.

Co bylo důvodem vašeho prvního zákazu?

V předvečer lednového výročí smrti Jana Palacha jsme v r. 1971 udělali koncert na evangelické bohoslovecké fakultě v Jirchářích v Praze. Natáčeli ho lidé ze Státní bezpečnosti a využili ho k tomu, že pak udělali na bohoslovecké fakultě čistku. Vyhodili tři studenty, kteří nás pozvali, ale s tím, co jsme zpívali a říkali, neměli nic společného. Vyhodili ze studia i dívku Bohdana Mikoláška, který tam zazpíval písničku Ticho věnovanou Palachově smrti. Vyměnili také děkana a fakultě navždy zakázali dělat kulturní akce.

Bohdan Mikolášek už pak u nás nikdy nezpíval a později emigroval. My měli půlroční zákaz činnosti a já měl malér na fakultě. Bylo jasné, že jestli se něco takového bude opakovat, dostanu padáka.

K našemu šedesátému výročí vyjde v dubnu u Orbisu knížka Spirituál kvintet s cédéčkem. Mimo jiné jsou v ní reprodukována udání, která na nás Státní bezpečnosti a komunistickým cenzorům přišla.

Spirituál kvintet v aktuální sestavě.

Foto: Tomáš Tichota

Naučili jste se v tom takříkajíc chodit?

V rámci možností ano, naučili. Ačkoli to byly navenek nebezpečné věci, ve skutečnosti procházely také rukama lidí, kteří se nám snažili pomoci. Když byl malér, šla informace na Pražské kulturní středisko, které nás mělo potrestat. Tam si mě někdo zavolal a řekl mi, že na nás přišlo udání, a abychom si dávali pozor, protože ho napsal kdosi z Brna. Když však došlo na lámání chleba, nemohli nic dělat ani lidé, kteří nás měli rádi.

Když jsme měli koncert ke dvaceti letům kapely v pražské Lucerně, který měl kvůli jiným politickým oslavám v zemi dva roky zpoždění a konal se až v roce 1982, nějaká slečna z Litoměřic nám na něj přivezla kopii udání, které na nás přišlo. Pracovala jako písařka na krajském výboru komunistické strany a měla nás tak ráda, že přijela do Lucerny, aby nás připravila na problémy. My se mohli připravit na to, co budeme na svou obhajobu říkat.

Jiří Tichota hudbě věrný zůstane i po konci Spirituál kvintetu.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Sametovou revoluci jste tedy jistě přivítali s nadšením...

Samozřejmě. Pro úplnost musím říct, že jsem byl synem otce, kterého komunisti v letech 1951 až 1953 bezdůvodně a bez soudu věznili. Půl roku jsme nevěděli, co se s ním stalo. Jednou prostě nepřišel domů a Bezpečnost popřela, že je mezi zatčenými.

Kromě toho jsem si vzal za ženu Zdenku Toskovou. Její otec Vladimír Tosek byl novinář, televizní redaktor Pražského jara, který vedl po okupaci svobodné vysílání z Cukráku, odkud pak rovnou emigroval. Držel ho do doby, než tam přijely sovětské tanky a vysílač obsadily. Odešel se svým synem do Anglie, kde vedl Listy, emigrantský časopis pro Československo.

Taková rodina přivítala listopad 1989 s velkou úlevou. Naplnil nám sny, předtím jsme ani nedoufali, že naše děti budou jednou moci jezdit svobodně po světě, budou moci studovat, co chtějí, a nebudou závislí na hlášení domovních důvěrníků.

A pokud jde o Spirituál kvintet, díky bohu o nás po revoluci neupadl zájem, za což jsme svým posluchačům vděční. Mohli jsme hrát naplno, a přitom si užívat svobody.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků