Hlavní obsah
Spisovatel Jiří Hájíček. Foto: Host Brno

Jiří Hájíček: Všude, kudy teče Vltava, se cítím doma

Jeho knihy mapují jižní Čechy. Krajinu, která již často neexistuje, příběhy lidí, kteří za ni desetiletí bojovali s úřady. Ve své nové knize Plachetnice na vinětách se ale spisovatel Jiří Hájíček výrazněji posouvá do jiné roviny, k mezilidským vztahům. Řeší život na první pohled úspěšné ženy středního věku, která se ovšem najednou cítí hodně sama.

Spisovatel Jiří Hájíček. Foto: Host Brno
Jiří Hájíček: Všude, kudy teče Vltava, se cítím doma

Odosobnění přicházející s moderními technologiemi se ve vaší tvorbě opakuje. Stále platí, že nemáte ani třeba čtečku knih?

Nemám čtečku. Baví mě knížky, jejich vůně, listování v nich. Ale uznávám, že čtečka je praktická a vejde se do ní celá knihovna. Mobilní telefon a připojení k internetu kdekoli a kdykoli je taky praktické a užitečné, i když se tím vzdáváme části soukromí a jsme tak neustále pod kontrolou. Ale už se bez toho sotva obejdeme, vývoj techniky nás vleče za sebou. Sociolog Zygmunt Bauman o tom píše jako o nadvládě technologií. Mě třeba dost děsí koncept tzv. chytré domácnosti a podobných věcí. Netoužím po tom, naopak uklidňuje mě jednoduchost a přirozenost věcí a procesů.

Ani sociálním sítím neholdujete, co jsem zjistila. Jak nejčastěji komunikujete se čtenáři?

Je pravda, že svůj profil na Facebooku jsem nenavštívil už přes tři roky. Říkám si, jestli mi ho sami od sebe zruší, ale zřejmě ne. Mám své webové stránky, které aktualizuju. Jinak já rád jezdím po Čechách na autorská čtení. Zvou mě nejčastěji knihovny a rád se podívám do městečka nebo vesnické knihovny, kde jsem ještě nebyl.

Spisovatel Jiří Hájíček.

Foto: Host Brno

Píše se o tom, jak je síť knihoven v naší zemi unikátní, a mě na tom baví, že tahle síť je takový protipól těm virtuálním sociálním sítím. Lidé se tam osobně setkávají, knihovny dělají i spoustu akcí pro děti. Přijde mi to pořád trochu jako z dob národního obrození, že jsou i dnes knihovny v obcích centrem kultury a vědění, i když samozřejmě všichni máme už všechno k dispozici rychle z internetu v mobilech a doma na počítačích.

Váš nový román se odehrává v Českém Krumlově. Jaký je váš vztah k tomuto místu?

Já vždycky říkám, že všude, kudy teče Vltava, se cítím doma. Samozřejmě nejvíc v jižních Čechách. Krumlov si ještě pamatuju z dob před rokem 1989, i když už dost matně. Teď je z něho turistická atrakce, se všemi plusy i minusy. Psal jsem před pár lety povídku na téma Egon Schiele a Český Krumlov, to by bylo na román, taky několik románů o životě tohoto malíře vzniklo, tuším, v Rakousku a byl natočen i film. A paní Jirmusová Lazarowitz, šéfka galerie v Krumlově, povídku Skica dvou dívek četla a hned mi nabídla tvůrčí pobyt v domku u řeky, kde před první světovou válkou Schiele pobýval a tvořil.

Přijal jste nabídku?

Pár dní jsem tam přespával a psal, první část románu tedy vznikla přímo v Krumlově, to už jsem věděl, že Krumlov do příběhu dám. I když zase tolik jsem toho během pobytu v Schieleho domku nenapsal. Jednak jsem pořád odbíhal do centra města a pak mi tam do toho domku pořád nakukovali turisté, ťukali na okno nebo na dveře, domek teď není přístupný veřejnosti, ale je zřejmě v turistických průvodcích a mapách. Takže jsem si občas hrál na průvodce a pustil jsem turisty dovnitř a vyprávěl jsem jim o Schielem a jeho pobytu v Krumlově. To mě docela bavilo, ale jak říkám, pak jsem neměl moc času na psaní.

Z vašich knih, které jsem četla, mám pocit, že postavy postupně stárnou s vámi. Je to záměr?

Píšu nejraději o vrstevnících. Zajímají mě jejich životní situace. Sám něco prožívám a příběhy v mých knížkách jsou tedy ukotvené v době, kterou považuju za svou dobu. Jsou to tedy osmdesátá léta a dál přes devadesátky až do současnosti. Ano, zajímá mě taky minulost, dost často se mi vpíjí do současných příběhů. Myslím tím minulost, kterou zažili rodiče a prarodiče mých vrstevníků, mé generace. To mi přijde přirozené, tahle minulost není ještě tak dávná, pořád na nás dosahuje.

Hrdinkou vašeho románu je Marie (47) řešící lásku k o hodně mladšímu muži. Ač žena, co má z vás?

Napsal jsem ji, takže zřejmě má ze mě všechno.

Ženské postavy jsou vypravěčkami, hlavními postavami ve vašich knihách opakovaně, což u mužských autorů zas tak běžné není. Vylaďuje vám je někdo?

Speciálně tenhle román jsem dal v rukopise číst myslím hned pěti ženám. Je to samozřejmě drzost, když chlápek jako já píše z pohledu ženy. Takže vím, že to můžu z různých stran schytat, už se na to připravuju…

Rozpracovával jste vůbec někdy jiné, nejihočeské téma?

Já se považuju za patriota a fakt je, že nevytahuju příliš rád paty z domova. Takže moje témata byla zatím doma a v okolí. Ať už nelegální dobývání vltavínů, nebo třeba zánik obcí kolem Temelína.

Spisovatel Jiří Hájíček patří k nejsilnějším českým autorům. Čtenáře oslovuje jeho úsporný styl, v němž dominují jižní Čechy.

Foto: ČTK

Nevím, třeba se to změní. Díky knihám a čtením a překladům cestuju, a často i dost daleko. Přesto jsem spíš pecivál. Vyprávěl jsem to loni na podzim i na čteních v Německu, kde vyšel v překladu román Dešťová hůl, a naučil jsem se tak nové německé slovíčko. Stubenhocker. Tak říkají Němci peciválům.

Vaše romány často fungují jako mapování lidské paměti i krajiny, kde jste vyrůstal, v níž žijete. Kde si ověřujete, zda vás osobní vzpomínky neposouvají mimo reálie?

Velké téma je právě osobní paměť versus archivy. Rád v psaní využívám obojí. Největší rešerše jsem si dělal pro román Selský baroko. Procházel jsem v archivu kroniky obcí, listoval jsem v oblastním archivu v Třeboni knihami narozených, zemřelých, farními matrikami. To už je víc než patnáct let, za tu dobu už je spousta dokumentů naskenovaných na internetu. Takhle už mě to ale moc nebaví.

Vaše osobní vzpomínky se přímo propojují s krajinou, v níž už leccos nestojí. Existuje nějaké místo, po němž se vám vyloženě stýská?

Samozřejmě. Třeba pravý břeh Vltavy ve vesnici Purkarec. Půl obce už je léta pryč. Stávalo tam například stavení, kde se narodila moje babička. Pod vodou je i část levého břehu. Tam býval mlýn, školička jednotřídka, kam jsem chodil od první do třetí třídy. Mimo jiné i o tom je román Rybí krev, byť vesnice v tom příběhu nemají jména.

Vedle prózy jste vždy psal verše. Kdy jste s nimi začal?

Já jsem začínal v pořadech Mirka Kováříka v druhé polovině osmdesátých let. Měl jsem ho rád. Nedávno zemřel, byl to takový guru několika básnických generací v Čechách. Pro českou poezii udělal moc. Samozřejmě pro náctiletého adepta spisovatelství je poezie nejblíž po ruce, nemáte ještě moc odžito, ale jste v tom lyrickém věku. Z devadesáti devíti procent básníků teenagerů se ale básníci nestanou. Nestal se ani ze mě.

Přesto píšete lyrický útvar haiku.

Ano, pokouším se o haiku. Vyvíjí se to. Ve sbírce Muž na pokraji vzplanutí jsou to spíše taková trojverší, moc nedodržují pravidla haiku, je tam víc slabik, taky metafory. Teď se snažím psát haiku víc „podle pravidel“. Taky docházím do takového kroužku haiku do Vodňan. Vede ho Pavel Janšta a jeho žena Hiromi Ogata. Píšeme tam haiku a povídáme si o nich.

Kdo je obvykle prvním čtenářem vašich děl?

Mám pár lidí, kterým dávám číst rukopisy. Na začátku to byla třeba Zuzana Brabcová, se kterou jsem se přátelil od konce devadesátých let. To byla velmi přísná čtenářka. Teď mezi okruh prvních čtenářů patří samozřejmě můj nakladatel Mirek Balaštík a ještě pár dalších lidí, trochu se to v čase proměnilo... Jinak své texty přepisuju dost, považuju tuhle fázi psaní za důležitou. Napíšu hrubý text a pak s ním dál pracuju.

Využil jste koronavirové karantény ke psaní?

Já jsem během té doby nemohl psát a ani sám číst knížky. Rukopis byl hotový, čekalo se na vydání. Všechna autorská čtení zrušena, taky veletrhy v Praze a ve Varšavě. Divná doba. Teď uvidím, co se bude dít kolem Plachetnic na vinětách. Dál si píšu ta haiku a možná letos ještě stihnu krátkou povídku do nějakého časopisu. Větší plány zatím nemám.

Absolutním vítězem Magnesie Litery 2013 se stal Jiří Hájíček za román Rybí krev.

Foto: Profimedia.cz

Román Zloději zelených koní byl zfilmován. Jak jsou na tom další knihy?

Čas od času se objeví nějaký zájemce, filmová práva byla zamluvena třeba u románů Selský baroko a Rybí krev. Ale zatím se v tom moc neděje a ze zkušenosti vím, že s filmaři je to většinou na dlouhé lokte a stojí to hodně peněz a je dost nejisté, zda vůbec film vznikne. Takže se na to nijak neupínám.

Prozradíte mi, jaké knihy čte spisovatel, když má čas?

Naposledy jsem přečetl román Serotonin od Michela Houellebecqa, knihu Tekuté zlo od Zygmunta Baumana a Leonidase Donskise a úplně před pár dny jsem dočetl životopis mého oblíbeného hudebníka Neuvěřitelný Ivan Král. Připravené už mám nové knížky dvou českých autorek: Vytěženej kraj od Veroniky Bendové a Smrtholka od Lucie Faulerové.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků