Hlavní obsah
Barbora Lungová si na obraze Mužské sbory všímá symbolů vesnice. Foto: katalog výstavy

Idylický venkov jako věčná inspirace

Jdi na venkov! je výstava, kterou připravila Západočeská galerie v Plzni a jež trvá do 12. května. Podtitulem expozice je slogan Výtvarné umění a lidová kultura v českých zemích 1800–1960, což vyjadřuje fenomén estetického okouzlení tvůrců romantickou představou o naší vesnici.

Barbora Lungová si na obraze Mužské sbory všímá symbolů vesnice. Foto: katalog výstavy
Idylický venkov jako věčná inspirace

Je dobře, že autoři výstavy nezapomněli ani na díla soudobých výtvarníků. Nevytvořili z nich však zvláštní sekci, ale naopak je dali mezi práce klasických autorů. Díky tomu není návštěvník při procházce galerijním prostorem ochuzen o překvapení.

Vedle tří děl od Josefa Mánesa, která zobrazují venkovské lidi ve slavnostních krojích, visí i koláž současné autorky Lenky Klodové. I ona si na obraze Lidovky (dvojice) z roku 2001 všímá krásy a barevnosti lidových krojů, jen je zasadila do modernějšího kontextu.

Dvojici dívek, původně z erotického magazínu, „oblékla“ do pestrobarevných krojů. Koneckonců i česká a moravská selka je jen člověk a mezi dojením a dožínkovou slavností se může přece oddávat i ryze tělesným činnostem.

Mužskou nahotu umístila do rustikálního prostředí malířka Barbora Lungová. Olej Mužské sbory (z cyklu Moravské hovory) z roku 2013 má v sobě zakódovanou hlubokou symboliku. Jako jediná z moderních autorů si Lungová všimla, že důležitou roli v životě současné vesnice hraje fotbal. Proto je základem obrazu nalajnovaný zelený pažit. Tančící figura v černém je rozhodčí, muži v odlišných krojích symbolizují hráče soupeřících mužstev a nahý mužský akt v centru dění není jen exhibicionista vbíhající na hřiště, ale symbolizuje i „vysvlečenost“ klišovité vesnické idyly do naha.

Na výstavě nechybí ani budovatelské plakáty z padesátých let (Jaroslav Hrabec, Plakát Strážnice).

Foto: katalog výstavy

Romantizující pohled na naši vesnici jako na čisté prostředí národní (obrozenci) či ideové (doba totality) vyjadřovali malíři Joža Uprka nebo Karel Minář. Proti tomuto pojetí se však někteří jiní umělci vymezili. Expozice tedy ukazuje i díla blízká syrovému naturalismu.

Asi nejvýrazněji působí olej Miloše Jiránka Pohřeb zavražděného v Detvě (1904–1905). Něco tak tvrdě realistického jako poslední rozloučení s obětí násilného činu jako by do naší ladovsko-alšovské představy snad ani nepatřilo.

Kladem výstavy je to, že zobrazuje fenomén naší vesnice ze všech stran. Neukazuje ji tím nejjednodušším způsobem, tedy jako skanzen pravých a čistých národních tradic, ale také jako společenství lidí s temnými stránkami a slabostmi, kterými se nikterak neliší od těch ve velkých městech.

Může se vám hodit na Seznamu:
yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků