Článek
Karel byl psaním posedlý, psal každý den. O vesmíru a mimozemských civilizacích, o agentech a zákulisí špionáže, o klíčových okamžicích historie i minutách, které v dějinách zbývaly do atomové půlnoci. Nepochybuji, že psal i během svého posledního dne, aspoň v myšlenkách. Měl v plánu napsat nejméně tucet dalších knih a se svým lékařem, který se mu staral o nemocné srdce, uzavřel nepsanou dohodu, že ho dotáhne do stovky. A nic jako by tomu nestálo v cestě – kromě čehosi, co navždy zůstane mezi nebem a zemí a o co Karel Pacner minulý týden doma zakopl a přivodil si zlomeninu stehenního krčku. Včera nad ránem, po úspěšné operaci a po prvním dni rehabilitace, zemřel na jednotce intenzivní péče v pražské Fakultní nemocnici v Motole.
Ale když listuji stránkami naší knihy, znovu a znovu si uvědomuju, že Karel byl velký systematik a i na tuhle poslední cestu byl dávno připraven. S humorem sobě vlastním mi líčil, jak si koupil černé šaty do rakve a svoji pohřební róbu náležitě vyzkoušel cestou na slavnostní večeři. Jak si dávno vybral hudbu do krematoria (fanfáru z filmu 2001: Vesmírná odysea) i fotku do obřadní síně (Karel Pacner u rakety Saturn 5 s Apollem 11). Tohle všechno a mnoho dalšího měl sepsané v počítači včetně seznamu věcí s názvem Kufr do nemocnice – to aby nikomu nepřidělal moc práce. Konce života se nebál a nanejvýš ho zajímalo, co se o něm bude psát, až tu nebude.
Karel Pacner 15. 7. 1969 a Apollo 11 před startem.
První velký boj o život svedl, když mu bylo devět. Tehdy to bylo zrádné slepé střevo. „Vybavuju si, jak jsem ležel v jakémsi polokómatu a primář se maminky zeptal: Nechcete si ho vzít, aby umřel doma? Byl přesvědčený, že nevydržím.“ Jenže rodiče za války poslouchali londýnské vysílání BBC a díky němu se dozvěděli o zázračném penicilínu, který se jim podařilo získat od Američanů.
Vachrlaté zdraví v dětství nasměrovalo Karla k životní dráze intelektuála, kterou strávil od začátku do konce v deníku Mladá fronta. Vědě, o níž zpočátku vůbec psát nechtěl, nakonec zcela propadl.
Karel Pacner v raketové továrně Energija, v kabině kosmické lodi Sojuz, Moskva 2001.
Vyprávěl mi, jak každou zmínku o Američanech musel vyvážit články o sovětských úspěších a jak si to „soudruzi na ÚV KSČ měřili na čtvereční centimetry“. Bral tuhle úlitbu jako fakt. „Víš, já nejsem bojovník,“ svěřil se mi. „Jsem člověk, který dělá podkopy, snaží se říkat pravdu tak, jak to jde. Někdy na hraně možností, někdy i za nimi, jindy aspoň mezi řádky.“
Když se pak s cedulkou „Carel Pacner, Milada Fronta“ ocitl 16. července 1969 spolu s dalšími třemi tisícovkami novinářů na pláži, odkud sledoval start Apolla 11, které se pomalu měnilo v růžovou tečku, až nakonec zmizela v blankytném prostoru, považoval to za svůj největší životní zážitek. „Nikdy předtím a ani potom už jsem nic takového nezažil.“ Knihu, kterou o tom napsal, považoval za splacení dluhu Američanům, kteří mu v pětačtyřicátém zachránili život penicilinem.
Ve středu ke hvězdám zamířil on sám. Konkrétně za tou, která od 29. března 2021, dne jeho 85. narozenin, nese jeho jméno. I ji dostal k narozeninám. Přímo ho na té cestě vidím a na jazyk se mi dere otázka: „Karle, co teď píšeš?“
(Martina Riebauerová je dramaturgyně Událostí, komentářů na ČT 24 a autorka nedávno vyšlého knižního rozhovoru s Karlem Pacnerem Psaní jako posedlost)