Hlavní obsah

Hudebník Ivan Král: V devadesátých letech jsem české scéně moc nerozuměl

Právo, Šárka Hellerová

Když Ivan Král pracoval na své biografii, jeho asi nejčastější slovo bylo „neuvěřitelný“, a čtenáři jistě pochopí proč. Muzikant, který se po emigraci do New Yorku proslavil hraním s Patti Smithovou a Iggym Popem a v devadesátých letech produkoval zásadní tuzemská alba, se podělil o svůj životní příběh a nechává nahlédnout do zákulisí rock’n’rollu.

Foto: Lucie Levá

Ivan Král žije od roku 1966 v Americe.

Článek

Váhal jste, zda si přejete své vzpomínky vydat knižně?

Dřív jsem o tom nepřemýšlel. Vždy jsem u sebe měl na cestách a koncertech kameru, zachycoval jsem vzpomínky na ni a házel je do krabice. Říkal jsem si, že možná až natáhnu brka, zpracuje to pro mě třeba má žena Cindy.

Pak jsem ale od Mira Žbirky dostal doporučení na Honzu Vedrala, který napsal i jeho biografii, obrátil jsem se na něj a teď jsem rád, že kniha vznikla.

Vešly se do knihy všechny příběhy, které jste si přál vyprávět?

Věřím, že ano. I když mívám takové ty klasické momenty před spaním, kdy si člověk vzpomene na něco, co zapomněl, myslím, že příběhů je v knize dost. Bál jsem se jen, aby to vzpomínání nebylo samé já, já.

Přál jsem si, aby to bylo zajímavé čtení, které přiznává, že nikdo není perfektní. Mnoho knih, které o sobě slavní hudebníci napsali, je docela průšvih, protože je představuje jako dokonalé. A to je nuda.

Vaše biografie se jmenuje Neuvěřitelný Ivan Král. Který příběh z ní byl nejvíc neuvěřitelný pro vás osobně?

To se musíme vrátit skoro na začátek. K momentu, kdy jsem vydával desku Horses s Patti Smithovou a byl jsem na ní na fotce. To mi dalo takový ten pomyslný štempl, potvrzení, že jsem hudebník a budu už pořád hrát a vystupovat. V té době jsem si sám pro sebe potvrdil, že jsem schopný hrát s kýmkoli a kdekoli, ať už s někým normálním, nebo trochu, jak se anglicky říká, crazy. Že to dokážu.

Do Ameriky jste v roce 1966 původně přijel na měsíc za rodiči. Ti vás ale už zpět do Čech nepustili. Vy jste se tehdy chtěl vrátit, protože se vaší zdejší kapele Saze začínalo dařit. Ve který moment jste rozhodnutí rodičů, že máte zůstat s nimi, ocenil?

Ve chvíli, kdy jsem se v Americe osamostatnil. Ocitl jsem se na univerzitě čtyři sta mil od New Yorku a najednou jsem byl sám. Seděl jsem na pokoji, nikoho neznal, s nikým jsem moc nemluvil a najednou jsem měl pocit osvobození.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že chci začít dávat rodičům zpátky to, co pro mě udělali. Po šedesátém osmém roce už mi bylo jasné, že se chci za každou cenu stát americkým občanem.

Foto: Lucie Levá

Ivan Král

Jeden z dalších neuvěřitelných momentů vašeho života byl ten, kdy jste po škole odpověděl na inzerát, v němž hledali pomocnou sílu do kanceláře. Aniž byste tušil, kam jdete, ocitl jste se v nahrávací společnosti Apple Records, divizi londýnské společnosti, kterou založili Beatles. Od té doby jste pracoval pro členy kapely. Co vám tahle epizoda přinesla?

To byl jeden z okamžiků boží prozřetelnosti. Nakopnul mě správným směrem. Když jsme s bráchou přijeli do Ameriky, táta si přál, abychom ji během čtyř týdnů poznali. Projeli jsme ji křížem krážem a pořád jsme byli Beatles v patách. Kamkoliv jsme přijeli, oni tam hráli o dva dny dříve. Vřelo to ve mně.

Později jsem pracoval na benzínce a objevil v The New York Times malý inzerát, že přijmou někoho do kanceláře. Nevěděl jsem, o jakou jde společnost. Přišel jsem tam a byl jsem, stejně jako tolikrát předtím a potom, v Jiříkově vidění. Nevěřil jsem, kde jsem se ocitl.

Měl jsem kliku, že jsem pro ně dělal asi tři roky. Během té doby jsem se občas snažil udat své písničky. Nikdy bych si nedovolil je dát přímo členům Beatles, to bych se styděl, ale občas jsem je někomu nabízel. Třeba tam hvězdě Bobbymu Vintonovi, který měl polské kořeny.

Kniha vás líčí jako zpočátku poměrně nesmělého chlapce. Fascinuje mě, že jste svou nesmělost vždy v zásadní okamžik překonal a dokázal se ozvat. Nabídl jste se do služeb Patti Smithové. Když vaše společná éra skončila, ozval jste se Iggymu Popovi. Co vám dodalo odvahu je v pravou chvíli oslovit?

Když to neuděláte vy, nikdo jiný to za vás neudělá. Pomáhá vědomí, že i oni jsou lidé, kteří si musí čistit zuby a chodit na záchod. Žádné nedotknutelné hvězdy.

O Patti Smithové jsem v jejích začátcích hodně slyšel, psalo se o ní v každých novinách. Hrávala na Manhattanu, tak jsem se na ni zašel podívat. Viděl jsem, že má jen kytaristu a pianistu a nemá baskytaristu. Tak jsem si koupil basu, a bylo to. Asi jsem na ni měl nějaký vliv, nejspíš se jí líbilo, že jsem byl z České republiky a úplně mimo.

Iggyho jsem zase poprvé potkal u sebe doma, kam ho přitáhl kolega z mé tehdejší kapely. Pozval mě na The Stooges, já si je natočil a on se pak vždycky někde objevil na našem koncertu s Patti a tvrdil, že jsem krásný a jednoho dne se mnou bude hrát. Nevím, proč to říkal, ale bylo to tak.

Když pak nastal konec kariéry s Patti Smithovou, byl u toho zase asi nějaký anděl. Byl jsem v Evropě a po posledním koncertě s Patti jsem jel ke kamarádovi do Itálie. Objevila se tam paní z vydavatelství Arista a říkala, že Iggy natáčí desku a potřebuje kytaristu. Tak jsem místo zpátky na Manhattan jel do Walesu do nahrávacího studia Rockfield.

Foto: Lucie Levá

Ivan Král

Jaké pro vás nahrávání alba Soldier bylo?

Byl jsem tehdy kvůli událostem s Patti Smithovou šíleně smutný. Připomínalo mi to dobu, kdy jsme jezdívali s bratrem na tábor a já brečel, když jsme odjížděli a rodiče nám mávali. I v Rockfieldu jsem si najednou připadal úplně sám. Ochočil jsem si tam koně a běhal s ním po loukách. Nahrávání byla smršť, která mě zachránila.

Pak jsme vyrazili na několik turné za sebou. To mi velmi pomohlo. Bylo to najednou všechno jednoduché a fajn. Iggy nikdy po vystoupení nikoho nekritizoval. Věděl, že ten moment je už pryč. S ním se hrálo bezvadně. Ale nakonec jsem musel odejít, bál jsem se, že bych ho začal napodobovat.

Bylo ve vašem životě období, kdy jste si myslel, že už jsou vaše hudební role nadobro sečteny a nechtěl jste se k muzice už vrátit?

V osmdesátých letech po zklamání se zpěvákem Johnem Waitem. Postavil jsem mu kapelu, natočili jsme jeho první sólovou desku Ignition, a když jsme měli nahrávat druhou, ztratil se.

Už mi to lezlo krkem. Byl jsem naštvaný, že mi ti lidé nemůžou aspoň zavolat, že se někam nedostaví, abych nemusel chodit. I Iggymu jsem nakonec musel říct, že už to dál nemůžu dělat, protože bych se zbláznil.

V devadesátých letech jste se podílel na celé řadě zásadních českých alb. Jaké jsou vaše nejsilnější vzpomínky na tu dobu?

Mám vzpomínky značně zromantizované. Jako třeba když za mnou přišel kluk s cigárem a černými brýlemi a dal mi nahrávku své kapely Lucie. Přivezl jsem ji do Ameriky, poslouchal a řekl jsem mu: Davide, dobrý, ale tam nejsou žádné skladby. Nechtěl jsem ho urazit, tak jsem to vnímal. Pak jsme spolu natočili desku Černý kočky mokrý žáby.

Co se mi naopak líbilo hned od začátku, byla skupina Alice a její zpěvák Dan Bárta.

Vidíte, teď mě napadá něco, co jsem do té knihy možná nedal. Přišel za mnou František Janeček, jestli bych nechtěl spolupracovat s Karlem Gottem. Kamarád Jiří Smetana zařídil setkání. Šli jsme do Gottovy vily a on si myslel, že od něj chci podepsat obrázek. Ale já ho chtěl poznat. Já té české scéně moc nerozuměl. Nakonec jsme spolu nic nedělali.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám