Hlavní obsah
Bohumil Hrabal (vlevo) v roce 1994 s francouzským hercem Philippem Noiretem při natáčení filmu Příliš hlučná samota. Foto: Václav Jirsa, Právo

Hrabal jako nejlepší vypravěč všech dob

Slýcháme, že branou otevírající české literární tvorbě cestu do světa je Německo. Pohled do britského tisku ale ukazuje, že českým autorům se výborně daří i v nejrozšířenějším světovém jazyce, v angličtině. Kdo ve čtenářské anketě londýnského deníku The Guardian dopadl nejlépe?

Bohumil Hrabal (vlevo) v roce 1994 s francouzským hercem Philippem Noiretem při natáčení filmu Příliš hlučná samota. Foto: Václav Jirsa, Právo
Hrabal jako nejlepší vypravěč všech dob

Karel Čapek: Válka s mloky je „prozíravé dílo, které si musíte přečíst. Salamandři tu za minimálního odporu ovládnou svět. Ostrá satira, nejděsivější vize zániku, co kdy byla napsána.“ Továrna na absolutno „by se i dnes mohla stát světovým bestsellerem“. Zahradníkův rok je „vůbec nejlepší knihou o hortikultuře a k tomu vynikajícím příkladem typicky českého humoru“.

Příběhy pro děti od Josefa Čapka si vydobyly přívlastek „krásné“, zejména Povídání o pejskovi a kočičce.

Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka je „dílo geniální a přitom zábavné. V dnešní době, kdy svět ovládá propaganda, musíme Švejkovi věnovat zvýšenou pozornost, jelikož Hašek osvěžujícím způsobem odhaluje, na čem je založena skutečná podstata moci.“

Vyznamenání dostává i Bohumil Hrabal: „Jeho jméno musíme uvádět v kontextu světové literatury. Hrabalův styl je jemný, melancholický, bez hlasité sentimentality, jakou se vyznačuje Milan Kundera.“ Stejně jako Hašek ve Švejkovi, tak Hrabal v románu Obsluhoval jsem anglického krále „vypráví příběh malého človíčka zamotaného do velkých událostí“.

Při četbě děl „snad nejlepšího vypravěče všech dob máme dojem, že s ním sedíme v české hospodě nebo v anglickém pubu a autor tam spřádá příběhy: melancholické, jímavé a chvílemi smutné. Češi říkají, že Hrabal je nepřeložitelný.“

Překladatel Paul Wilson ale volí anglické výrazy odpovídající Hrabalovu jazyku. Anglický humor s humorem českým jsou si blízké a poskytují vhled do mentality obyvatel obou zemí.

Ivan Klíma si románem Láska a smetí vydobyl poctu jako „velký český autor“. Jiný přispěvatel považuje za lepší povídky Mé první lásky, „které v sobě mají více humoru než Klímovy obsáhlé prózy“. Z klasických děl zaujal Máchův Máj, „blízký tvorbě lorda Byrona a Adama Mickiewicze“.

Znepokojivý Žert

Z próz Milana Kundery dopadly dobře Kniha smíchu a zapomnění a román Žert, „dílo celosvětového významu, které dodnes nepřestává znepokojovat a rozrušovat“.

Význam Arnošta Lustiga Angličané neomezují na politickou tematiku holocaustu, ale na příkladu zejména novely Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou oceňují „krásu autorova jazyka a spisovatelův humanismus“. Kniha Oty Pavla Jak jsem potkal ryby je hodnocena jako „krásná, zasluhující přirovnání k Hemingwayovi“.

Román Mirákl Josefa Škvoreckého komentují Britové jako „vynikající“. Zbabělce hodnotí jako dílo „brilantní a Čechům velice příznivé“. Kniha o Antonínu Dvořákovi Scherzo Capriccioso, anglicky vydaná pod titulem Dvořák in Love, je „láskyplná a moudrá“.

Morčata Ludvíka Vaculíka jsou „mistrovským kusem českého černého humoru“. A celý svět „má ostudu, že Václava Havla si všichni cení jen jako významné politické osobnosti, a přitom je to i jeden z nejlepších dramatiků dvacátého století“.

Asi i vinou témat, cíleně omezených na středoevropský prostor, Německo a česko-německé vztahy, zůstávají spisovatelé vyvážení z Čech do Německa v ostrovní velmoci téměř bez povšimnutí. Z tvorby autorů působících v německé jazykové oblasti nechala Angličany chladnými „kniha disidenta“ Jiřího Gruši Dotazník. Román Fasáda Libuše Moníkové „stojí za přečtení“. Před prózou Katyně od Pavla Kohouta Angličané varují: „Nudné.“

Knížky Haliny Pawlowské jsou naopak „aktuální, lehké a zábavné“. Román Ivy Pekárkové Péra a perutě, vydaný anglicky s titulem Truck Stop Rainbows, je „nádherným dílem o režimu v Československu. Vyzařuje veškerou jeho bezútěšnost.“

Romány Michala Viewegha Báječná léta pod psa a Výchova dívek v Čechách jsou „knihy pro ty, kdo mají rádi styl Milana Kundery. Viewegh je autor, jakým se Kundera snaží být, a přitom není – je hravý, zábavný a nebere sám sebe příliš vážně.“

V anketě deníku The Guardian rozveselí i zmínka, že „Jára Cimrman byl skutečný český génius“.

Schází jim v angličtině Bubáci pro všední den Karla Michala, tvorba Vladislava Vančury i Zapomenuté světlo Jakuba Demla. Z klasiků by pak stáli o anglické vydání Čechových Výletů pana Broučka či poezie laureáta Nobelovy ceny Jaroslava Seiferta.

Angličanům zůstal nejspíš utajen překlad Bassovy Klapzubovy jedenáctky (The Chattertooth Eleven, nakladatelství Karolinum, Praha 2009), který účastníci ankety nezmiňují a jenž by si v kolébce fotbalu mohl získat vděčné čtenáře. Skvěle dopadly Malostranské povídky Jana Nerudy. V The Guardian píší: „Vynikající short stories, stojící na stejné úrovni jako geniální povídková tvorba Gogolova. Většina lidí ve Velké Británii si ale bohužel myslí, že autorem je chilský básník Pablo Neruda, který si jméno českého spisovatele přivlastnil.“

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků