Hlavní obsah
Daniel Hope zapózoval fotografům na pramičce. Foto: Jan Handrejch, Právo

Houslista Daniel Hope: Toužím hudbou vyprávět příběhy

Na hladině Vltavy v Praze vystoupí britský houslista Daniel Hope. Koncert Strun podzimu se odehraje 19. září na plovoucí scéně poblíž Národního divadla. S Epoque Orchestra představí Vivaldi – Recomposed, novodobou verzi Čtvera ročních období skladatele Maxe Richtera. Premiérově zazní i úprava Smetanovy Vltavy. Hope minulý týden navštívil Prahu a odpověděl i na otázky Práva.

Daniel Hope zapózoval fotografům na pramičce. Foto: Jan Handrejch, Právo
Houslista Daniel Hope: Toužím hudbou vyprávět příběhy

Než jste na setkání s novináři na pražském Žofíně zahrál sonátu Ervína Schulhoffa, pozorovala jsem, jak s rozvahou berete do ruky housle. Má ten okamžik své kouzlo?

Jednoznačně ano. Pokaždé, když se je chystám vyndat z pouzdra, cítím jemné rozechvění. Nikdy to není obyčejná chvíle. Nikdy. I když, možná když si je beru do ruky kvůli focení, je to jiné a neprožívám to tolik, ale pokud se jedná o vystoupení, ve chvíli, kdy se chystám hrát, stoupá mi adrenalin a je to pokaždé výjimečné.

Jak se houslista na vaší úrovni posunuje dál?

Na hudbě je úžasné, že se neustále učíte a vstřebáváte nové nápady. Myslím, že v současné době se učím díky hraní s dalšími muzikanty a tím, že poslouchám, jak hrají lidé, kteří mají fenomenální talent. Někteří z nich jsou slavní, jiní zatím mladí a teprve začínají. Hodně se o sobě také dozvím, když učím ostatní. Při tom člověk mnoho pochytí. Samozřejmě to ale stále nejvíc funguje tradiční cestou, hraním skvělé hudby.

Mimo příležitostných mistrovských lekcí například v posledních letech pořádáte týdenní akademii pro mladé talenty. Co se především snažíte jejím účastníkům předat?

Hlavní myšlenka je prostá. Chceme, aby se absolventi naučili lépe hrát. Já a moji hudební přátelé, kteří se mnou akademii vedou, na tom každý den pracujeme.

Několik hodin denně probíhají klasické poctivé lekce. Po jejich skončení se vydáváme na další cestu, hovoříme o budoucí kariéře.

Daniel Hope v akci.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Můžete být konkrétnější?

Na hudební scéně mám třicet jedna let profesních zkušeností, prožil jsem toho hodně. Zažil vrcholy i pády a přál bych si, abych měl někoho, kdo by mě v mých sedmnácti letech podobně nasměroval. Chceme zkrátka předat naše rady a tipy a vést mladé hudebníky k tomu, aby učinili správná rozhodnutí.

Zásadní je podle mě nezávislost, které docílíte tím, že si vytyčíte určitý cíl a vytvoříte si vlastní obraz. Současnému klasickému hudebníkovi pomůže, když ví, kým je, a má ten obraz v rukou. Když jsem začínal, hrál jsem třeba pro tři lidi a publikum jsem si musel postupně získat. Dnes máte díky internetu ohromnou příležitost oslovit miliony lidí. Nyní existuje bezprecedentní možnost hrát pro celý svět.

Proto je tak důležité vědět, co chcete říct, a zodpovědět si otázky na to, kam si přejete se dostat či co chcete dělat. Je dobré mít jasno o tom, co je pro vás přijatelné a co ne. Obzvlášť se hodí vědět, co nechcete nebo nejste ochotni dělat. Jaké jsou vaše hranice.

Jaké jsou ty vaše?

Mám jich několik. Jedna z nich je například taková, že se nespojím s kýmkoli jen proto, abych hrál. Nejsem typ člověka, který by se do věcí vrhal po hlavě. Musí to pro mě mít smysl, zapadat do konceptu. Chci vystupovat s muzikanty, které obdivuji.

Hraji hudbu, kterou si opravdu přeji hrát, a chci na ni být dostatečně připravený. To konkrétně je na mém seznamu, co jsem a nejsem ochotný dělat, velmi vysoko. Souvisí to s další hranicí. Cokoliv, co nedosahuje nejvyšší kvality, nemá šanci.

Letos jste vydal album Belle Epoque. Kdy nastane správný čas pro určitý repertoár?

Odpovím konkrétně na příkladu Belle Epoque. Už dvě desetiletí jsem posedlý secesí a obdobím Belle Epoque. Se zaujetím jsem ho studoval a zabralo mi dvacet let, než jsem se ponořil dostatečně do hloubky. Rozhodnutí, kdy nastane ten správný čas nahrávat, je na jednu stranu velmi osobní a na druhou se váže ke způsobu, jakým strukturujete svou kariéru. Já, aspoň doposud, vždy hodně koncertoval. Načasování vydání alba se proto odvíjelo od toho, že jsem se rozhodl, že v roce 2020 bych rád s tímto repertoárem vyjel na turné.

Zmínil jste, že jste dvacet let období Belle Epoque studoval. Jak podstatný je pro vás kontext, ve kterém dílo vzniklo?

Pro mě osobně jsou historie a hudba naprosto neoddělitelné. Když studuji kompozici od Beethovena či Mozarta, chci vědět co nejvíc nejen o jejich díle, ale i o okolnostech jeho vzniku. Chci znát dobu, ve které dílo vytvořili. Zajímá mě, jaký vedli život, jejich osobní vazby či to, co je zklamalo. Mám až forenzní přístup a touhu dozvědět se víc.

Někteří hudebníci to tak necítí a jediné, co je pro ně podstatné, je hudba. Respektuji to a nikdy bych nikoho nenutil k tomu, aby měl stejný přístup jako já. Je to můj osobní pocit a touha vyprávět prostřednictvím hudby příběhy. Abych je mohl vyprávět, musím je znát. Samotné skladby považuji za jednu z jejich rovin.

Vyprávění příběhů se mi zdá pro vás dost charakteristické. Dlouho jste se například věnoval hudbě skladatelů, kteří prošli Terezínem či před nacismem uprchli…

Ano, to jsou jedny z nejsilnějších příběhů v hudbě. Snažím se, aby za vším, co dělám, byla hlubší myšlenka. Věřím, že příběhy hudbu osvětlují. Rád lidem vyprávím o tom, co a proč hraji. I když připravuji řekněme krátký recitál s klavírem, nikdy jen tak nahodile neslepím skladby, jež mi přijdou na mysl.

Daniel Hope u Vltavy, nakteré bude v září hrát.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Na Strunách podzimu budete hrát novodobou verzi Čtvera ročních období v rekompozici britského skladatele Maxe Richtera. Ta ve vašem podání zazněla na stejném festivalu již v roce 2013. Jak moc se letos bude lišit?

Bude naprosto odlišná. Zaprvé už proto, že budeme hrát pod širým nebem. Zadruhé nyní používáme mnoho elektronických prvků, minule jsme hráli čistě analogově. Současná verze je éteričtější a bohatší o nové zvuky. Je to v různých smyslech velkolepější dílo.

Navíc jsem ho během posledních sedmi let stokrát a stokrát hrál a neustále se proměňovaly tempo, koncept i zvuk. Vlastně mám pocit, že to je po sedmi letech téměř úplně jiný kus.

Jak prožíváte koncerty pod širým nebem?

Mají jinou energii, ale nevadí mi to, nejsem z toho nervózní. Koncerty uvnitř jsou daleko soustředěnější. Venku nevíte, odkud přiletí pták či jestli neprojede sanitka. Ale zase si vystoupení lidé úplně jinak užívají. Je to svým způsobem víc zábava. A letos koncerty venku jednoduše potřebujeme, abychom mohli hrát pro více lidí a cítili se bezpečně.

Vy jste letos musel zrušit na sedmdesát koncertů. Nahrál jste místo nich stejný počet online koncertů z vašeho obýváku a později i z veřejných míst podle možností. Přesto, co vám na obvyklém způsobu koncertování chybělo nejvíc?

Těsně předtím, než jsem jel do Prahy, jsem nahrával jeden z našich přenosů v malé koncertní síni v Bonnu. V hledišti sedělo sto padesát diváků, bylo prakticky plno. Hrál jsem s klavíristou Kirillem Gersteinem, a když jsme vyšli na pódium, lidé aplaudovali. Otočil se ke mně a říká: Tak takhle to zní. Je krásné to opět slyšet.

Během těch třech měsíců jsme začínali zapomínat. Chyběl mi opravdový kontakt s lidmi. Vím, že i když hraji pro kameru, jsou za ní lidé a hraji pro ně. Ale nemáte s nimi kontakt. Neprožijete ten moment, kdy dohráváte skladbu, nikdo téměř nedýchá, a pak se publikum najednou opět nadechne. Je jedinečné vidět, jak si lidé během koncertu odpočinou, dojmou se či se pobaví. Hudba je dialog. Sdílení a komunikace jsou to nejdůležitější. Koncert není jednosměrný proud. Věděl jsem to vždy, ale nyní jsem si to opět silněji uvědomil.

Proč houslisté nesbírají housle, tak jako sbírají nástroje například kytaristé?

Protože jsou příliš drahé. Nástroj, na který hraji, a podobné nástroje mých kolegů jsou neocenitelné. Víte, ani mi nepatří, nikdy bych si je nemohl dovolit. Jejich cena je bláznivá.

Nástroj, který jste měl na tiskové konferenci v Praze, je ten, se kterým koncertujete?  Housle zvané ex-Lipiński z dílny Guarneri del Gesù z roku 1742.

Ano. Jsou to ony. Existují i vynikající moderní nástroje, ale když máte štěstí, že můžete hrát na housle, jako jsou tyto, chcete s nimi být neustále. Cokoli jiného se vám zdá jako kompromis. Takové housle vytvářeli opravdoví mistři, jsou to ručně vyrobené kousky, každý je svůj. Vytvoříte si s nimi velmi osobní vztah.

Fotografové vás požádali, abyste pro snímek vlezl na pramičku. Váš asistent stál s houslemi na mole. Kdyby vás někdo vyzval, ať si je vezmete do ruky, udělal byste to?

Ne, to bych neriskoval. Samozřejmě si je na hladinu Vltavy vezmu v září, ale pódium, jež pro tento koncert vznikne, bude jistě stabilnější než pramička.

Na co se nyní nejvíc těšíte?

Brzy odjíždím na dovolenou. Od poloviny března jsem pracoval, natáčel sérii koncertů Hope@Home. Většina z nich se vysílala živě, některé jsme předtočili, protože celý tým už potřebuje pauzu. Nyní se těším, že budu se svou rodinou, chci trávit čas se svými syny. Housle na pár týdnů uložím stranou a nechám svaly, aby si odpočinuly. Uklidním se a přečtu pár knih. Největší luxus je sednout si se snídaní na zahradu, otevřít noviny a nepřemýšlet o tom, kolik povinností mě ten den čeká.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků