Článek
Do Ameriky jste odjela ve dvaadvaceti letech na krátkou cestu, ale když jste se tam zamilovala, zůstala jste. Rozhodujete se takto spontánně běžně?
Do USA jsem si vyjela jen na dva měsíce, bez jakýchkoli očekávání a jasného cíle, jen tak ze zvědavosti. Teď už jsem tady půlku svého dosavadního života. Přineslo mi to životní lásku, manželství, sebepoznávání, skvělé lidi a dítě. S Brianem už netvoříme pár, jsme jen milující rodiče fantastického třináctiletého kluka a dobří přátelé. Jsem si vědoma, jaké je to štěstí, a jsem za to vděčná. Věřím, že vše v životě se děje, jak má, a vše se děje dobře.
Takže nejvíc důvěřujete náhlým, intuitivním rozhodnutím?
Náhlým ne, ale intuitivním ano.
Jak jste se sžívala s jiným prostředím a přece jen trochu odlišnou kulturou?
Někdy bolestně a osaměle, jindy zase nadšeně a radostně. Nový jazyk, nové zvyky, jiný humor, jiná mentalita – jiné bylo všechno. Byla to intenzivní jízda. Těšilo mě, když jsem překonala strach nebo stud z nových věcí. Těšilo mě pracovat v divadle, modelingu, reklamě, měla jsem radost z úspěchů, zvyšovaly mi sebevědomí… Bavilo mě cestovat po americkém kontinentu. Je to nádherná země.
Netušila jsem, že jste pracovala i v modelingu.
Tomu jsem se věnovala jen první roky života v USA a byla to spíš z nouze ctnost, abych dostala pracovní vízum. Přes modelingovou agenturu to bylo nejschůdnější. Žádná velká kariéra to nebyla, spíš zajímavá zkušenost.
V Kalifornii jste se také začala věnovat józe, dokonce jako instruktorka. Jak jste se k ní dostala a co pro vás znamená, že jste se jí začala věnovat i profesionálně?
Mám blízký vztah k pohybu a ke sportu vůbec, dělala jsem spoustu věcí. Jógu jsem začala praktikovat asi před deseti lety a stala se mojí denní rutinou. Dává mému životu hluboký rozměr po všech stránkách. Fyzické, mentální, citové i spirituální.
Zkoumám různé druhy a styly jógy, baví mě experimentovat s dechem a meditací. Jsem instruktorka bikram jógy a učím i své vlastní sestavy.
V čem je pro vás způsob života, kdy cestujete mezi Amerikou a Evropou, tak lákavý?
Život mezi dvěma kontinenty mě baví, stimuluje a naplňuje. Není to stereotypní, a tím pádem je to pro mě i zdravé. Ale nebyl to úplně vědomě zvolený styl života, spíš jsem se ho naučila žít a časem se v něm začala cítit dobře.
Vzniklo to tak nějak přirozeně, samo sebou. V určité etapě života v Los Angeles jsem si kladla zásadní životní otázky. Bylo to období plné změn a kontrastů. Postupně jsem se zklidnila a začala se soustředit jen na to, co chci a proč to chci. A věci se podle toho začaly dít.
Zkraje letošního roku jsme mohli vidět Janu Kolesárovou v komediálním seriálu Poldové a nemluvně.
Jak to konkrétně myslíte?
Není to žádné tajemství, jenom je to věc zkušeností a zážitků, takže to uslyší jenom ti, kteří jsou na stejné vlnové délce. Pochopila jsem, jak funguje zákon přitažlivosti a že realitu si tvoříme každý sám. Toužila jsem pracovat a točit v Praze a na Slovensku a zároveň být se synem a věnovat se józe v Kalifornii.
Přestala jsem se kvůli tomu stresovat a vše šíleně řídit. Když se člověk soustředí víc na to, co chce a proč to chce, a nezabývá se v myšlenkách tím, co nechce, sny se začnou stávat realitou.
Práce v Evropě se vám splnila. Například v Praze jste točila už několik filmů, televizní publikum vás zná ze seriálu Až po uši, který pro HBO režíroval Jan Hřebejk, aktuálně vás můžeme vidět v už čtvrté řadě seriálu Polda na Primě…
Prahu jsem si zamilovala, už když jsem točila seriál Sanitka 2, a od té doby vlastně v Praze částečně žiju a pracuju. Doma na Slovensku taky. Mám tam rodinu a blízké přátele.
V Poldovi hrajete psycholožku. Stará se o hlavního hrdinu, což je velký macho. Jestliže si odmyslíme humornou nadsázku seriálu, potkávala jste podobný typ chlapů i v běžném životě?
Podobné typy mužů určitě existují, ale já je nevyhledávám a ani nepotkávám. Seriál to téma podává s humorem, všichni si to užíváme.
Koronavirus letos hodně změnil naše zaběhané zvyky. Zasáhl nějak i do vašich plánů?
Mám štěstí, že v téhle době můžu ještě cestovat. Pandemii koronaviru provázejí zákazy, opatření, ztráta veškeré jistoty a svobody, zmatek a u mnoha lidí i panika a strach. Někdy mám pocit, že jsem ve filmu Matrix, který nejde dotočit.
Příští rok na jaře a v létě mě čekají v Čechách a na Slovensku dva projekty. Pátá série Poldy a ještě jeden moc krásný, mysteriózní projekt Jirky Stracha. Tak věřím a doufám, že se uskuteční. Přeji nám všem hodně zdraví a jasných myšlenek a nepodléhání této dočasné situaci. I když se zdá nekonečná.
Cítíte se po těch letech v Los Angeles už doma? Nebo jste spíš typ nomáda a k životu potřebujete hlavně možnost jít kamkoliv?
V Hermosa Beach mám příjemný domov, spojený se synem. Cítím to tak, ale nelpím na něm. V Praze mám malinký hausbót a moc to tam se synem milujeme. Úplně mi to stačí a taky se tam cítím doma. Stále víc a víc si uvědomuju, jak málo toho potřebuju ke spokojenosti. Myslím, že jsem materiální minimalista. Vnitřní svoboda a možnost pohybu jsou pro mě moc důležité.
Když byl váš syn malý, brávala jste ho na cesty s sebou. Jezdí s vámi i teď?
Dokud nemusel do školy, brávala jsem ho s sebou na natáčení v Evropě. Měli z toho radost hlavně máma s tátou, protože s ním mohli trávit hodně času. Teď už je ale teeneager a skoro samostatná jednotka. V létě spolu ale pořád jezdíme na dva měsíce domů. Letos nám to zkomplikoval právě covid.
Je syn svým založením také spíš cestovatel?
Moc rád navštěvuje Slovensko a Prahu, ale duší je to Američan. Miluje oceán, surfování a baseball. Uvidíme, kam ho touhy časem zavedou. Snažím se ho inspirovat k poznávání, zvědavosti a změně.
Na co se nejvíc těšíte, když letíte sem, a na co, když se vracíte do Ameriky?
Když letím do Prahy a na Slovensko, tak se těším hlavně na lidi, které miluju, na přátele a rodinu, ale i na kulturu, na změny ročních období, na známé vůně a jídla. Zpátky do USA se těším na syna, na teplo a oceán a takové vnitřní ticho a klid, které mám spojené s meditací, dlouhými procházkami po pláži, čtením a samotou, kterou si dopřávám a užívám. Je to víc o bytí než konání.