Článek
V rozhovorech uvádíte, že jste chtěl být víc než jen herec. Znamená to, že vás herectví neuspokojovalo, nebo že vás prostě baví střídání profesí?
Popravdě řečeno jsem tohle pocítil, až když jsem nastoupil do svého prvního angažmá v roce 2002 do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Během studia na Vyšší odborné herecké škole v pražské Michli jsem si myslel, že budu divadelník a budu vytvářet manifesty. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že budu hrát v televizním seriálu, nebo dokonce v reklamě, vysmál bych se mu.
I když máte na svém kontě řadu velkých rolí, lidé vás dnes víc vnímají skrze vaše aktivity gastronomické. Nemrzí vás to?
Vlastně ani ne, je to podle mého životního scénáře. Nastoupil jsem do divadla a trochu se zalekl způsobu života herce na oblasti. Se spolužákem a tehdy už kolegou z Jihočeského divadla Pavlem Oubramem jsme na ubytovně vymysleli naše Listování.
Pak jsem přestoupil do Městského divadla Brno, ale skrze Listování jsme udržovali kontakt a hráli stále víc. Ze čtyř představení měsíčně jsme se dostali na osm set v roce. Pak jsem během brněnského angažmá začal točit televizní seriály, ale s Listováním jsem nikdy nepřestal.
Po odchodu režiséra Zdeňka Černína, jemuž vděčím za mnohé, z brněnského divadla to pro mě trochu ztrácelo smysl. Tehdy jsme začali hrát s Listováním téměř denně tři čtyři představení dopoledne a dvě tři večer. V tom projektu jsem hercem, ale také dramaturgem, režisérem, principálem. Dávám si role těžké, nové, takové, aby mě posouvaly dál.
Když mě začaly dusit seriály, opustil jsem je a chtěl jsem se kromě Listování věnovat Gastromapě. A podařilo se to tak, že o tom dneska spolu dokonce děláme rozhovor.
Jak jste si vlastně objevil gastronomii?
Asi tak náhodně jako herectví. K obojímu jsem neměl žádnou průpravu, jen velkou vůli. V obou případech jsem trpělivě dřel, dával o sobě postupně vědět, ale nikdy jsem nepřestával makat.
V jednom rozhovoru jste řekl, že v herectví i gastronomii chcete přinášet příběhy. Co vás na příbězích přitahuje?
Týkají se nás všech. Díky příběhu jsme byli zplozeni, díky němu jsme se narodili. Ať už byl romantický, dramatický, nebo úplně nudně normální, byl to příběh. Na něm stojí i knížka nebo drama. Příběh má i každý podnik, o kterém na Gastromapě píšu. A také je to moje výmluva. Nikdy jsem se nepasoval do role food kritika, proto říkám, že jen přenáším své nadšené dojmy a v knížce 365, kterou jsem vydal, pak i příběhy těch 365 kaváren, cukráren, barů, bister, hospod nebo restaurací.
Baví vás cestovat? S Listováním jste na cestách takřka pořád…
Až šíleně moc. Ale právě díky Listování můžu vůbec dělat Gastromapu. Jinak bych nenašel čas zajet se podívat do Havířova nebo Sokolova. Nezvládal bych mít dopolední představení v Ratíškovicích u Hodonína a večer hrát v Ústí nad Labem. Baví mě poznávat a objevovat stále nové adresy, na kterých to dělají skvěle, a pak o tom na Gastromapě referovat.
Baví vás i vaření?
Samozřejmě. V tomhle ohledu zase vedu jiný projekt. Ten se jmenuje Gastrokroužek.
Jak vás zasáhla opatření proti koronavirové pandemii?
Brutálně. V den, kdy šlo Česko do karantény, jsme měli mít dvě premiéry ve dvou trojácích, tedy šest představení denně. A měla následovat dvě turné až do konce května. Zrušilo se mi také moc skvěle placené moderování. Ale nemá smysl plakat a stěžovat si, protože v tomhle průšvihu se octila prostě v jednu chvíli celá planeta a každý její obyvatel.
Přinesla tahle doba i něco pozitivního?
Samozřejmě. Tolik let mi všichni moji známí, ale i lidé, kteří mě sledují třeba na Instagramu, radí, ať zpomalím. Teď jsem byl měsíc a půl na Vysočině na chalupě s rodinou. Jeden den byl jako druhý. A užíval jsem si to. Pak jsem pocítil, že už je potřeba aspoň něco dělat.
Takže jste začal jezdit jako kurýr Rohlíku Bistro?
Přesně tak. Nevydržím nic nedělat, a když mi toho tolik odpadlo, stal jsem se kurýrem. Jeden den v týdnu jezdím v Praze, jeden den v týdnu v Brně. Jde samozřejmě o spolupráci s mým projektem, ale připadalo mi to lepší, důvěryhodnější a smysluplnější. Vlastně tak zapojeným restauracím pomáhám nadvakrát. A protože tam je spousta restaurací z mého výběru knížky 365, dává mi to smysl o to víc.
Máte nějakou oblast, kam se vracíte obzvláště rád?
Jsou místa, kde jsou skvělí diváci a my se na ně těšíme, a samozřejmě jsou i města, kde je to gastronomicky tak rozjeté, že byste se tam nejraději přestěhovali. Ale mě baví výzvy, takže je i super bojovat s diváky, kteří vám nedávají rychlý přímý ohlas z hlediště, a nakonec s nimi společně vyhrát. A stejně tak úžasné je přijet do města, kde vládlo dlouhé gastronomické ticho, a objevit něco, co vás usadí a bude to na Gastromapě hitem.
Jak se po tom relativním odpočinku těšíte zpátky do divadelně-gastronomicko-moderátorského kolotoče?
Žena možná bude ráda, až zase vypadnu, a syn Vojta půjde do školy, až se všechno takříkajíc vrátí do normálu. Ale ne, nevrátí, rozhodně ne tak úplně.
V čem to bude jiné?
Řada věcí nebude hned tak možných, i když jsem překvapený, kolik scén si nás s Listováním volá už na konec května a na červen. Ale je možné, že lidi se budou bát chodit do divadla. Stejně tak určitě nebudou vznikat nové podniky, ale to je možná docela dobře.
Jistě si i já sám z tohoto odpočinku něco rád uchovám do doby příští. Třeba být víc s rodinou, víc zase číst a hlavně spát, patnáct minut denně cvičit a tak. Jenže možná, až tohle budu číst v době, kdy pojedu zase v tom šíleném kolotoči, budu se tomu smát.
Nemáte pocit, že to, co se odehrálo a ještě odehrává, připomíná sci-fi a měl by to někdo zpracovat jako divadelní hru?
V únoru jsem shodou okolností četl knížku Ivy Procházkové Tanec trosečníků o tom, jak svět zasáhne pandemie viru EBS. Mimochodem, pointa je drsná. Vir se šíří strachem a ten se u nás, stejně jako v každé zemi světa, šířil fakt rychle. Už když se to rozjelo v Číně, psal jsem Ivě nadšený e-mail: Pojďme to hrát! Souhlasila.
Ale já si myslím, že teď lidi o pandemii nebudou dlouho chtít slyšet. Navíc bude málo času, protože máme v květnu a červnu co nahrazovat a spousta zájemců nás objednává i na prázdniny, protože dovolených venku nejspíš moc nebude. A budeme rozbíhat sezonu v září.
S čím se ale bude určitě v kultuře pracovat, je právě ten kolektivní strach. A také to, že nejsme tak neohrožení, jak jsme si mysleli.