Hlavní obsah
Igor Bareš je vděčný za to, že nepatří k hercům na volné noze. Foto: Milan Malíček , Právo

Herec Igor Bareš: Nevzdávat věci předčasně je důležité

Na luxusní jachtě řeckého miliardáře Aristotela Onassise se jednoho letního dne a noci roku 1959 potkají sir Winston Churchill a herečka Greta Garbo. Jemu je pětaosmdesát, jí o třicet let méně. On už stěží chodí, ale stále se drží zásady nic nevzdávat. Ona skončila s filmem a na plátno se už nechce vrátit. To je výchozí situace hry francouzské autorky Isabelle Le Nouvel Skorpios na obzoru, kterou chystá pražské Divadlo Viola. V režii Radovana Lipuse slavnou dvojici ztvární Igor Bareš a Klára Cibulková.

Igor Bareš je vděčný za to, že nepatří k hercům na volné noze. Foto: Milan Malíček , Právo
Herec Igor Bareš: Nevzdávat věci předčasně je důležité

Winston Churchill nabízí herci řadu zajímavých témat. Jak jste k němu přišel

Dostal jsem Winstona k pětapadesátým narozeninám, které mám 15. dubna. Do té doby bychom měli mít inscenaci hotovou, i když diváci ji uvidí nejspíš až v září. Jsem rád, že jsem se při zkoušení potkal s režisérem Radovanem Lipusem, s nímž jsme se zatím míjeli.

A on zase tvrdí, že tuto hru nemá smysl uvádět bez ideálních představitelů obou postav. Snad má pravdu, aspoň mám pocit, že v případě nás dvou je to na dobré cestě.

Churchill je ve hře ukázán jako politik, který se zároveň věnuje umění. To je spojení mezi politiky dost vzácné…

A přitom by jim velmi pomohlo. Jednorozměrný politik není ničím, měl by tvořit vícerozměrnou bohatou bytost. Churchill je ve hře ukázán nejen jako politik, ale i jako malíř. Mám v textu hry vložený jeden jeho obrázek a podle mého mínění je to nadprůměrné dílo.

Churchill je na konci cesty, má za sebou druhou světovou válku, řadu úspěchů i neúspěchů, mrtvici, která ho upoutala na vozík. Přesto je to vnitřně nesmírně silný muž vybavený velkou energií.

Je vám blízký jeho postoj za žádnou cenu se nevzdávat?

Při zkoušení téhle hry se ve mně střídají dva dosti vzdálené póly. Někdy odcházím ze zkoušky nadšený tím, jak se práce daří, jindy mám pochybnosti, zda to vůbec dotlačím do cíle. To je nejhorší fáze zkoušení. Pochyby jsou svazující. Ale musím se s tím porvat.

Nemám rád slova jako výzva. Je to prostě úkol, který chci splnit co nejlíp. A k tomu jistá zabejčenost patří. Nevzdávat věci předčasně je důležité. Když načítáte audioknihu o osmi stech stranách, taky k tomu potřebujete silnou vůli.

Greta Garbo v této hře vyklízí pozice v okamžiku neúspěchu, a to není dobře. Je třeba jít tvrdohlavě od neúspěchu k neúspěchu a neztrácet při tom víru. Když už odejít, tak s hlavou vztyčenou.

Hercům se ale dost těžko odchází…

V Mahenově divadle v Brně jsem poznal dva velké herce. Josef Karlík odešel z divadla ze dne na den, když dosáhl důchodu. A jeho kolega Ladislav Lakomý hrál ještě dva měsíce před smrtí.

Já si svůj odchod z jeviště zatím nedovedu představit, už proto, že nic jiného neumím. A učit se něco nového, na to už jsem příliš pohodlný a starý. Ale třeba v případě omezení nemocí či jiným vážným důvodem si odchod představit dovedu. Došel jsem časem k poznání, že divadlo není to jediné a nejdůležitější, že jsou v životě i jiné hodnoty, kterých je třeba si vážit.

V Divadle Viola zkoušíte poprvé. Jaký k němu máte vztah?

Vždycky jsem toužil hrát ve Viole. Je to totiž něco úplně jiného než velké jeviště, na jaké jsem zvyklý z brněnského i pražského Národního divadla a Divadla na Vinohradech. Ale s komorním prostorem mám svou zkušenost, v Brně jsem hrál v Divadle U stolu Františka Derflera ve čtyřech moc hezkých inscenacích. Takže jsem se do Violy těšil.

Vždycky na mě působila jako oáza klidu a pohody, kde herci, jejichž portréty v ní visí na stěnách, seděli na jevišti u stolku se sklenkou červeného vína a textem, který četli. Těšil jsem se, jak budu také sedět ve Viole a číst. To se mi ale splnilo jen napůl. Ve Viole sedím, ale text se musím naučit nazpaměť.

A je to náročný text?

S těžším jsem se zatím snad nesetkal. A to jsem v Divadle U stolu hrál Dostojevského nebo Tolstého. Jazyk téhle hry je natolik přizpůsobený postavě skvělého řečníka, jakým Churchill byl, že jeho věty jsou, jak říká režisér Lipus, vykrouženy jako pirueta.

A často jsou uvozovány řečnickými frázemi domnívám se, vsadil bych se, řekl bych, což mi moc nesedí. Připomíná mi to Soudce z Langerovy Periferie, jehož jsem hrál na Vinohradech a který měl podobnou rétoriku. Znamená to naučit se text naprosto přesně, aby ladil s postavou.

Jak se na vašem hereckém životě podepsala covidová pauza?

Prakticky jsem ji nezaznamenal. Nejprve jsem v Divadle na Vinohradech zkoušel postavu Mageriho v Baladě pro banditu, poté rančera Curryho v Obchodníku s deštěm a teď ve Viole Winstona Churchilla. Byl bych moc rád, kdyby se tyto inscenace dostaly k divákům aspoň po prázdninách.

Kromě divadla jsem ještě stačil natočit seriál pro Českou televizi a film, který čeká na premiéru v kinech. Jsem vděčný za to, že nepatřím k hercům na volné noze, kteří to dnes nemají lehké.

Odpočinete si alespoň o prázdninách? Divadla se chystají dohnat covidovou pauzu právě během léta…

Vinohradské divadlo naplánovalo devět představení Shakespearova Romea a Julie ve Valdštejnské zahradě a ve své budově se chystá hrát již od konce srpna. A k tomu máme s manželkou (herečka Antonie Talacková – pozn. red.) pár zájezdovek. Takže i léto budeme mít částečně pracovní. Ale na odpočinek určitě dojde.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků