Hlavní obsah
Na začátku kariéry ve Wimbledonu díky náhodě zazářila. Foto: soukromý archiv Lenky Hatašové

Fotografka Lenka Hatašová: Digitální éra je obrovská úleva

Nevypadá jako dobrodruh, přesto ve dvaceti letech fotila válku v Sarajevu. Není sportovně založená, přesto se její snímky z tenisového Wimbledonu objevily v Sunday Times. Teď se věnuje portrétování osobností. „S fotoreportážemi jsem skončila, i když některé snímky vystavuji,“ říká fotografka Lenka Hatašová (50), rodačka z Libčic nad Vltavou.

Na začátku kariéry ve Wimbledonu díky náhodě zazářila. Foto: soukromý archiv Lenky Hatašové
Fotografka Lenka Hatašová: Digitální éra je obrovská úleva

Jak se dvacetiletá dívka ze středních Čech dostane do války na Balkán? Já bych se bála.

Já se taky bála, a jak! Asi ve mně přece jen kus dobrodruha bude, a taky asi pěkně naivního. Vůbec mi tenkrát nedošlo, co to opravdu znamená dostat se do skutečné války, kde vám každou chvíli hrozí ustřelení hlavy. Tehdy v obklíčeném Sarajevu zahynulo hodně novinářů, srbští ostřelovači za ně prý dostávali prémie! Můj známý, americký fotograf, mi tenkrát vyřídil akreditaci u OSN a vzal mě do Sarajeva s sebou. Byl trošku cvok a létající kulky bral jako zábavu, já ale byla hrůzou bez sebe.

Nejvíc mě zasáhlo amputační oddělení dětské nemocnice. Možná i díky těmto zážitkům vidím dnes uprchlickou otázku trochu jinak než většina mých spoluobčanů. Nikdo z nás si v míru nedokáže představit, co ti chudáci zkoušení válkou skutečně prožívají.

Jak to bylo s tím Wimbledonem?

Tenis mě bavil, tak jsem za ním kdysi vyjížděla do Paříže či Londýna, a na jednom finálovém utkání jsem na wimbledonském centr kurtu měla možnost fotografovat souboj Steffi Grafové s naší Janou Novotnou. Přítomni byli i fotoborci z celého světa, a mě, mladou holku, tehdy vytlačili až na kraj řady v okamžiku, kdy vévodkyně z Kentu konejšila na svém rameni plačící Janu Novotnou. Ta tehdy dost nečekaně prohrála.

V jednu chvíli se ale Jana najednou otočila přímo na mě, já zmáčkla spoušť a měla jsem evidentně nejlepší úhel pohledu na její slzy. Všichni to samozřejmě zaregistrovali a pohotový redaktor ze Sunday Times ode mě hned fotky koupil za několik set liber, což pro mě byl v té době hotový balík!

Co jste si za honorář koupila?

Myslím, že ještě hned v Londýně červené levisky a pak taky vysoké boty martensky. Ty jsem pak nutila obouvat moji babičku Milušku, dodnes ty fotky existují, ona v zástěře a v martenskách. Neskutečné! (smích).

Fotoaparát patří Lence Hatašové, Karel Gott nikdy nefotil. „Vše si ukládám do paměti,“ říkal.

Foto: soukromý archiv Lenky Hatašové

Vzpomenete si na svou první amatérskou fotografii?

Na tu úplně první ne, ale své začátky mám už od dětství schované v malém kufříku, jsou tam neumělé a neostré snímky z letních táborů a z různých aktivit, které jsme podnikali s kamarády na základce. Svým pojetím a technickou kvalitou mě hodně dojímají.

Kdy vás napadlo, že se stanete fotografkou?

Byl to můj sen odjakživa, díky tatínkovi jsem měla možnost nahlížet do fotografického zákulisí už od dětství. Táta pracoval v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži, kde fotografoval různé laboratorní pokusy, což nebylo nic pro mě, já chtěla fotit Beatles, a hlavně Johna Lennona (smích).

Nicméně, táta mi vysvětlil fotografickou „svatou“ trojkombinaci, která se skládá z expozice, clony a citlivosti, což je nezbytný základ fotografického řemesla. Od časů trávených s tátou v naší fotokomoře umím navíc dodnes takzvaný mokrý proces, i když už ho samozřejmě nepoužívám.

Není současné digifocení trochu nuda?

Pro mě byl příchod digitální éry obrovská úleva. Odpadly nekonečné hodiny trávené ve zmíněné fotokomoře, i když nepopírám, svou poetiku to mělo, nebo pak později ve fotoalbech. Ale co je pro mě nejdůležitější, začali jsme mít nad svými snímky okamžitou kontrolu. Kolik já špatně nafotila, vyvolala nebo omylem osvítila negativů, takové fotky pak byly nenávratně pryč. Dnes už je to jiné. Hned vidím, jak fotka vypadá a ve většině případů mám možnost ji na místě opravit.

Jak se podle vás pozná dobrý fotograf? Fotit dnes vlastně může každý.

Digitalizace umožnila spoustě lidí rozvinout jejich fotografický talent či vidění, dřív bylo poměrně drahé focení pro většinu potenciálních zájemců nedostupné. V tom je podle mě velký přínos moderních technologií. Novodobou temnou komorou je počítačový Photoshop. Skutečně dobrý fotograf je ale ten, kdo za jakýchkoli světelných a situačních podmínek či okolností pořídí prvotřídní záběr.

Prošla jste několika redakcemi deníků i magazínů, abyste nakonec zakotvila na volné noze a věnovala se portrétům. Akční stránka vaší profese vás už nebaví?

Všechno má svůj vývoj, kdysi jsem chtěla být fotoreportérkou, milovala akci i adrenalin, nějaké statické portréty mi připadaly jako vrchol nudy. I z těchto důvodů jsem se nakonec po nultém ročníku neucházela o další studium na FAMU, cvičení, jak nasvítit vejce nebo cihlu, mě přímo iritovalo. Jak už to tak bývá, k práci se světlem jsem se po letech nakonec stejně dostala v době, kdy jsem začala vnímat skutečný význam slova fotografie.

Při práci. Objektem je frontman Olympicu Petr Janda.

Foto: soukromý archiv Lenky Hatašové

Co máte na mysli?

Jeho doslovný překlad, tedy „malbu světlem“. Ne že by v dokumentární fotografii nehrálo světlo roli, ale tam spíš musíte vycházet z toho, co je v danou chvíli k mání, kdežto v portrétní fotografii si může fotograf světlo sám korigovat, vytvářet jeho různé modulace, prostě jím „malovat“.

A tohle mě právě asi před deseti lety začalo fascinovat natolik, že jsem se postupně stala výhradně portrétistkou. „V jiném světle“ se ostatně jmenuje i můj výstavní projekt padesáti fotek osobností. Ráda bych na něj časem navázala pokračováním, a taky svou velkou knihou portrétů.

Jestli dobře počítám, fotografujete profesionálně už třicet let.

Ano, a loni jsem se připojila k třicátým narozeninám naší drahé svobody i já oslavami své třicetileté profesionální kariéry.

Propojila jsem nás projektem „30“, což je výstavní série třiceti mých fotografií z období listopadu 1989. K vidění byla krom jiného v Paříži nebo třeba v Texasu, ale i u nás na různých místech. Teď je další výstava „Obrazy Izraele“ ve výstavních prostorách pražského KC Zahrada na Chodově.

Na podzim jste absolvovala pěší pouť do Santiaga de Compostela, a to bez fotoaparátu. Je to možné?

Živím se portrétováním lidí, krásy přírody řeším mobilem. Fotím je moc ráda, ale vláčet se s těžkou technikou se mi nechtělo. Jak říká můj kolega Antonín Kratochvil, dobrá fotka je dobrá fotka a je jedno, čím byla pořízena. Jde totiž hlavně o to, kdo za snímací technikou stojí, ne o tu techniku.

Na svou třísetkilometrovou pouť jsem vyrazila s minimální zátěží. Můj batoh vážil i se zásobou vody okolo šesti kilogramů, což bylo maximum, které jsem mohla unést. Doma jsem si to totiž párkrát vyzkoušela, těžší batoh bych se svou křehkou a netrénovanou konstitucí nezvládla.

Říká se, že když se člověk jednou stane poutníkem, je jím už navždy.

To říkají všichni, kdo se z poutí vrátili. I pocity mají všichni podobné. Já bych Portugalskou pobřežní trasou rozhodně nekončila, základních poutních tras do Santiaga je dvanáct, ráda bych si je postupně prošla všechny. A na závěr, tedy do důchodu, si nechám tu zásadní, kterou má člověk jít z místa svého bydliště.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků