Hlavní obsah

Fotograf František Dostál: Vždycky mě zajímali lidé a jejich osudy

Právo, Jan Šída

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Nová publikace Františka Dostála Nádraží Braník aneb Vlak do stanice touha je plná černobílých fotografií, na nichž jsou momentky z pražského nádraží v Braníku. Kdysi to byla na konci týdne základna trampů, kteří Posázavským Pacifikem vyráželi do přírody. V současné době je to už minulost, a proto mají snímky rozměr nejen umělecký, ale také dokumentární.

Foto: Jan Šída, Právo

Fotograf František Dostál se věnuje černobílé dokumentární fotografii.

Článek

Byl jste také trampem, nebo jen fotografem dokumentaristou?

Samozřejmě trampem, s celtou i kovbojským kloboukem. Ten bych možná doma ještě někde našel. Jako rodák z Vršovic jsem měl k železnici velmi blízko, takže mě do přírody vozil slavný Posázavský Pacifik. V úvodníku knihy také zmiňuji jednu velmi slavnou osobnost trampského hnutí, herce Jardu Štercla, kterého všichni tuláci potkávali velice často, protože měl chatu před tunelem na Jarově.

Jak vaše snímky vlastně vznikaly?

Různě. Někdy jsem, coby zaměstnaný člověk, stál už odpoledne na nádraží i několik hodin a fotil. Jindy se mi podařilo uvolnit se ze zaměstnání a vyrazit vlakem na tramp s ostatními. Tehdy se pracovalo i v sobotu do oběda.

Nezajímali jen trampové, ale všichni, kteří se na nádraží vyskytovali. Chlapi sedící na pivu v nádražní hospůdce, zahrádkáři a chataři, stejně jako nádražáci nebo traťoví dělníci. Vždycky mě prostě zajímali především lidé a jejich osudy.

Vadilo někomu, že ho fotografujete?

Ne, nikdy. Dokonce se mě ani nikdo nezeptal, proč ho fotografuji. Ačkoli se tehdy na nádražích nesmělo nic zaznamenávat, žádný pracovník železnice mě z objektu nevyhazoval. Možná jsem měl štěstí, nebo bylo nádraží Braník příliš malé. Pak jsem přijel na Sázavu, a fotky rozdával.

Na jedné fotce je zachycen herec Václav Vydra. Ten jezdil také s trampy?

Ne, to byla náhoda. V osmdesátých letech železnice pořádala víkendové vyhlídkové jízdy parní lokomotivou pro rodiny s dětmi na Dobříš nebo do Pikovic. A Václava Vydru lokomotivy vždycky zajímaly, takže se přišel podívat.

Ve vašich předešlých knihách se často objevovaly ženské akty, v té aktuální nejsou. Trampky vás coby modelky nezajímaly?

Ne, to ne, to by mi připadalo absurdní. Já sice dívky v přírodě fotil často, ale v tomto případě mě zajímalo striktně dění na nádraží. Jako dokument doby. Každý obrázek totiž zastavuje čas. I když zaznamenáváte třeba banální téma, zastavený čas ho povyšuje. Strojvůdce čtoucího noviny v oblacích páry dneska už nevyfotíte.

Stejně jako trampy na nádraží, že?

To je pravda. Dnes je jiná doba, máme se moc dobře a nevážíme si toho. Za první republiky, v sedmdesátých a osmdesátých letech, to byl vždy únik před realitou. Změna politických poměrů se na nárůstu trampingu pokaždé projevila. V současnosti mají lidé jiné zájmy než výlety se stanem do přírody.

Jaký časový úsek snímky mapují?

Zhruba od začátku sedmdesátých do devadesátých let. Vše je zaznamenáno analogovým aparátem na černobílý film. Když se na obrázky díváte, leckdy vás napadne, co se všechno změnilo, a co všechno už na těch nádražích nenajdete. Víte, dnes lidé nad snímky neuvažují. Je to zapříčiněno i nárůstem digitální fotografie. Na světě máte sedm miliard lidí a každý z nich, s nadsázkou řečeno, fotí.

Kniha vyšla nedávno. Budete k jejímu vydání pořádat nějaké doprovodné akce?

Moc s tím nepočítám.  Pro mě je největší vyznamenání, když mi třeba někdo napíše, nebo zavolá, že někoho na mých snímcích poznal.

Připravujete další knihu, nebo třeba výstavu?

Jedna má výstava je stále k vidění ve Waldesově muzeu v Praze ve Vršovicích. Udělal jsem ji k vydání knihy Moje rodné Vršovice. Majitel Vršovického knihkupectví plánuje derniéru na 23. června od 15 hodin. Ale připravuji novou publikaci. Kniha by se měla jmenovat Humor z temné komory, a byl bych rád, kdyby vyšla na podzim.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám