Hlavní obsah
Celtic Woman, zpěvačka Éabha McMahonová druhá zleva. Foto: archiv kapely

Éabha McMahonová z Celtic Woman: Je výsadou tradiční irskou hudbu sdílet

Hudba Celtic Woman oslavuje kulturní dědictví Irska. Již 7. a 8. listopadu si bude možné interpretaci tradiční irské muziky propojené s moderní tvorbou poslechnout poprvé v České republice.

Celtic Woman, zpěvačka Éabha McMahonová druhá zleva. Foto: archiv kapely
Éabha McMahonová z Celtic Woman: Je výsadou tradiční irskou hudbu sdílet

Jádro kapely, jež vystoupí v Kongresovém centru Praha, tvoří tři vokalistky a houslistka. Doplňuje je řada dalších muzikantů a tanečníků. Nechybí pochopitelně ani tradiční irské nástroje. Na otázky odpověděla zpěvačka Éabha McMahonová.

S čím jsou spojené vaše první hudební vzpomínky?

Ani si nepamatuji, kdy jsem začala zpívat. Má maminka tvrdí, že to bylo dřív, než jsem mluvila. Měla jsem štěstí, že jsem vyrůstala ve velmi muzikální domácnosti. Rodiče mají rádi irskou gaelštinu a doma jsme mluvili jenom irštinou, což je v Dublinu, kde jsem vyrůstala a žiji, neobvyklé.

Mé první vzpomínky jsou tedy samá irská hudba se staroirským stylem zpěvu, jenž se nazývá sean-nós. U nás doma jsme po večeři vždy zpívali písně, které vyprávěly příběhy o Irsku a jeho historii.

Skupina Celtic Woman vznikla v roce 2004. V té době vám bylo čtrnáct let. Kdy a čím vás zaujala jejich hudba?

Pamatuji si, že v podobné době jako Celtic Woman vznikl i YouTube a začal mít vliv na hudební dění. Muzika začala být daleko dostupnější. Jen o pár let později jsem na internetu hledala irskou píseň Dulaman, kterou jsem se učila do školy.

Našla jsem video, v němž ji zpívá Méav Ní Mhaolchatha, jedna z původních členek kapely. Vypadala naprosto úžasně, byl za ní obrovský hrad a fantasticky zpívala. Pouštěla jsem si to video dokola a říkala si, že jednou chci být jako ona, že chci zpívat irsky a reprezentovat dědictví a kulturu své země. Moment, kdy jsem se poprvé setkala s hudbou Celtic Woman, si vybavuji velmi živě.

Mířila jste tedy cíleně přímo do Celtic Woman, nebo jste si to tehdy představovala trochu jinak?

Už v patnácti jsem začala zpívat se sborem Anúna, původním pěveckým souborem taneční skupiny Riverdance, z něhož se Celtic Woman svým způsobem zrodila. Koncertovala jsem s ním do svých dvaceti let. Potom jsem si přála jít na univerzitu a studovat lidská práva.

Nikdy jsem ale nepřestala skládat hudbu, to byla vždy má vášeň. Jednoho dne jsem svou skladbu nahrála na internet. Až o tři roky později, když už jsem dokončila školu, jsem dostala zprávu od člena týmu Celtic Woman, že viděl mé video, že se mu líbí, jak zpívám, a jestli bych se k nim nechtěla připojit. Myslela jsem si, že to na mě někdo nahrál a jedná se o vtip.

Vždycky jsem tu kapelu obdivovala a nevěřila jsem, že by se mi dostalo takové pocty, že bych s nimi mohla zpívat. Za týden jsem ale v kancelářích skupiny zazpívala několik vlastních a tradičních písní a bylo mi nabídnuto, abych se stala členkou Celtic Woman.

Vůbec jste neváhala, zda se stát hudebnicí na plný úvazek, či profesně zůstat u lidských práv, která jste studovala?

Víte, mám tetu, která se v Irsku velmi angažuje v oblasti lidských práv, a především v záležitostech rovnosti žen a mužů. Vždy jsem k ní vzhlížela, je mým vzorem. Svou závěrečnou práci jsem dělala ve spolupráci s organizací Christina Noble Children‘s Foundation v sirotčinci ve Vietnamu a poté v Mongolsku. Žila jsem tím tématem dva roky.

Když jsem dostala nabídku zpívat v Celtic Woman, ptala jsem se tety, co si myslí, že mám dělat. Lidská práva jsou mou vášní, ale stejnou je i hudba. Řekla mi, že jako zpěvačka mohu odvádět stejně záslužnou práci, jako kdybych působila v terénu s neziskovými organizacemi. Mohu o lidských právech mluvit, o důležitých tématech hovořit v rozhovorech a informovat lidi v celém světě o tom, jak mohou v některých oblastech pomoci. Pomohla mi uvědomit si, že mohu svůj život zasvětit obojímu.

Jak jste již zmínila, hudba Celtic Woman vychází z irského kulturního dědictví. Máte pocit, že k ní Irové přistupují jinak než lidé v jiných zemích?

Pro lidi v zahraničí je naše hudba často něco nového a vzrušujícího. Představuje pro ně jiný svět, někteří na koncertech naše písně slyší poprvé. Když jsme před pár lety hráli v největší irské aréně, bylo to úplně jiné, protože skoro všichni zpívali s námi, znali slova. Mnoho z nich na těch písních stejně jako my vyrostlo. Cítila jsem přátelství, bylo to nádherné.

Ovšem hrát v jiných zemích je stejně překrásné, protože je výsadou mít vůbec možnost naši tradiční hudbu sdílet s lidmi na různých místech světa. Kromě toho zpíváme i některé coververze mezinárodně populárních hitů, takže s námi mohou zpívat i lidé v zahraničí. A navíc máme i své vlastní originální písně.

Vaše album Destiny bylo nominováno na cenu Grammy. Proč myslíte, že mělo takový úspěch?

Byla to pro nás obrovská pocta. Nahrávali jsme ho asi půl roku po mém příchodu do kapely, takže to pro mě bylo něco neuvěřitelného. Myslím, že to mělo co do činění například s tím, že na albu pracovali producenti z celého světa, což se odrazilo v jeho charakteru.

Na Grammy jsme byli nominováni v kategorii World music. Jinak ale nevím, myslím, že například následující album Voices of Angels bylo stejně úžasné.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků