Hlavní obsah
David Košťák se těší na plánované diskuse s diváky po představení. Foto: Richard Moučka

Dramatik David Košťák: Snad divadlo bude patřit živým autorům

V pražském Švandově divadle zkouší režisér Daniel Hrbek s herci hru, kterou vytvořila umělá inteligence. Projekt se zrodil ve spolupráci s Matematickofyzikální fakultou University Karlovy a DAMU. Na vzniku textu nazvaného AI: Když robot píše hru se podílel dramatik a dramaturg divadla David Košťák. Premiéra bude vysílána online živě ze Studia Švandova divadla 26. února od 19 hodin.

David Košťák se těší na plánované diskuse s diváky po představení. Foto: Richard Moučka
Dramatik David Košťák: Snad divadlo bude patřit živým autorům

Jaký byl záměr projektu inspirovaného stým výročím premiéry Čapkovy hry R. U. R.?

Původní nápad se odvíjel od faktu, že Karel Čapek napsal hru o robotech, takže robot napíše hru o Karlu Čapkovi. To se ale ukázalo pro umělou inteligenci jako příliš složité zadání. Počítač zatím nedokáže psát kontinuálně na zadané téma, tak aby se ho držel a rozvíjel ho. To, co v této fázi dokáže, je napsat kratší dialog, takže výsledkem tohoto experimentu je večer sestavený z dialogů vygenerovaných počítačem, a to tak, aby vytvářely jistý tematický celek.

Jak vypadá zadání pro umělou inteligenci k vytvoření dramatického textu?

Základem je seznámit počítač s množstvím vzorových textů, na nichž si může osvojit principy takové tvorby, takže jsme kolegům programátorům z matfyz dodali velké množství dramatických, ale i nedramatických textů. Ve chvíli, kdy počítač byl už schopen produkovat dialogy, poukazovali jsme na chyby, které při tom dělá.

V čem nejvíc chyboval?

Velkým problém spočíval například v tom, že si počítač nepamatoval, kterou repliku řekla která postava. A také měl tendenci vřazovat do textu stále nové postavy. Ale to se už zlepšilo. V další fázi jsme se mu snažili vysvětlit, že podstatou dramatické tvorby není samotné slovo a dialog, ale dramatická situace.

Zadávali a pojmenovávali jsme mu jednotlivé typy dramatických situací tak, aby si z nich mohl vytvořit vlastní algoritmy a aplikovat je na svou tvorbu. Ale to je běh na dlouhou trať.

Zatím počítač tvoří stále víceméně na základě slovních asociací, takže produkuje spíš televizní dialogy lidí, kteří si spolu povídají, a drží se při tom toho, co je řečeno spíš než toho, co se děje. A zcela postrádá obrazivou představivost, natož pak vnímání podtextu slova či věty. Takže neumí pracovat třeba se slovními idiomy.

To mi připomíná děti s Aspergerovým syndromem, které také nechápou dvojí význam slova, ironii, slovní vtip…

To je naprosto přesné srovnání. A je velmi zajímavé sledovat, jak fungují věci zbavené jakéhokoli emočního spektra. Počítač nepočítá s žádnou vedlejší motivací, která by nebyla verbalizovaná, jeho postavy neumějí předstírat, lhát. Stejně jako autista si vybírá jen základní smysl každého výrazu.

Mimochodem, tím, jak načetl množství životních situací, tak je ve výsledku často redukoval na pohlavní styk. Možná je to i tím, že mezi texty bylo hodně scénářů zahraničních televizních seriálů.

Jaký je nejvýraznější rozdíl při tvorbě mezi živým autorem a umělou inteligencí?

Když živému autorovi ukážete v textu chybu, je schopen s ní pracovat a text zdokonalovat, zatímco počítač tu takzvaně chybnou verzi smaže a začne znovu. Takže mu chybí schopnost sebezdokonalování myšlenky, pracuje s metodou pokus omyl. Přitom právě chyby jsou pro mě jako dramaturga na textu často nejzajímavější.

O čem inscenace vlastně bude?

Vygenerovali jsme situace, v nichž jednou postavou je vždy robot a druhou člověk. Pokud jsme měli tři postavy, tak už docházelo k tomu, že si je počítač pletl. Robota jsme postavili do základních životních situací, takže tématem je putování robota lidskou společností a jeho reflexe lidského světa.

Můžete přiblížit některé ze situací?

Celé to začíná rozloučením robotova mistra, který umírá, loučí se s robotem a připravuje ho na vkročení do lidského světa. Poté se potkává se smutným puberťákem, jenž ho prosí o vtip, který by ho rozveselil, ale toho robot není schopen.

Pro mě osobně nejvtipnější situace je ta, když robot-herec jde žádat o práci na pracovní úřad. Obecně lze říci, že je to o hledání robotova místa v životě.

Jak přistupuje k textu režisér a herci?

Je to zcela specifická práce, protože texty nenavazují vždy v úplné logice. Snažili jsme se do zvoleného textu zasahovat minimálně a obhájit mnohdy až absurdní zvraty v dialogu jevištním tvarem. Znamená to, že režisér, stejně jako při práci s klasickým textem, může využívat více možností interpretace a pracovat s podtextem.

Ale snažili jsme se, aby dialogy, které jsou poměrně krátké, působily vždy celistvě, a to i přes zachování absurdních momentů a nelogičností, kterých se počítač dopouštěl.

Co vás zkušenost s umělou inteligencí naučila?

Byla to pro mě jako pro autora i dramaturga skvělá zkušenost. Počítač mě paradoxně přivedl zpět k tomu, že se mohu vykašlat na logiku a být ve své tvorbě daleko svobodnější. A přivedl mě k dalších řadě otázek, o nichž bych předtím třeba ani neuvažoval.

Neobáváte se, že vás jako dramatika do budoucna nahradí roboti?

Myslím, že se to nestane, protože základem tvorby je jedinečnost a fantazie, které zatím umělá inteligence schopná není. Většina autorů navíc píše první verzi textu s jistou emocí a teprve pak přistupuje k analytické práci, zatímco počítač je od počátku ryzí analytik. A také každý autor má v sobě jistou dávku ješitnosti, která mu nedovolí smířit se s tím, že by byl počítač schopen originálního nápadu.

Umím si představit při tvorbě textu použití počítače v kvantitativním smyslu, například může nabídnout další možnosti situací ve chvíli, kdy se autor takzvaně zasekne.

Samozřejmě se nabízí velké využití při tvorbě počítačových her. Ale doufám, že v divadle bude tvorba patřit ještě nějaký čas nám, živým autorům.

Může se vám hodit na Firmy.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků