Článek
Snímek Nová šichta volně navazuje na váš studentský film Poslední šichta Tomáše Hisema z roku 2017, kdy jste horníka sledoval v posledních dnech v dolu. Jak se zrodil námět dokumentů?
K Nové šichtě jsem se dostal na podzim roku 2016, kdy jsem narazil na článek o experimentu s přeučením horníků na programátory. Připadalo mi nemožné, že by někdo takovou kariérní změnu zvládl, a i kdyby se o to pokusil, jak by dokázal přejít z jedné pracovní kultury do úplně jiné.
Oslovil jsem autora textu a zároveň tvůrce nápadu Tomáše Ervína Dombrovského. Ten mě zavedl na přípravný kurz, který se odehrával přímo v dole ještě před jeho zavřením. Setkal jsem se tam s Tomášem Hisemem, jenž byl velmi charismatický. Zaujala mě jeho odpověď z dotazníku ohledně toho, jaký má vztah k počítačům. Napsal, že asi dobrý, pokud člověk může navázat vztah se strojem.
Během natáčení jsme chtěli zaznamenat jeho závěrečné dny na šachtě, ale z bezpečnostních důvodů nás dolů nepustili. Tomáš proto na poslední směnu propašoval kameru a vyfáral s natolik fascinujícím materiálem, že jsme se z něj rozhodli udělat samostatný snímek, jenž vznikl de facto náhodou.
Měl Tomáš Hisem a další horníci v rámci programu Nová šichta, který pomáhá někdejším zaměstnancům OKD najít budoucí profesní uplatnění, i jiné možnosti?
Nabízela se celá řada oborů. Pokud si dobře pamatuji, mohli se hlásit na všechno možné, od svářeče přes elektrikáře po obsluhu vysokozdvižného vozíku. Jenže tyto profese mají podobně nepředvídatelnou budoucnost. Tomáš si proto řekl, proč neskočit do něčeho, co nyní prožívá velký rozmach. K této příležitosti měl unikátní prostor, dostal asi šestiměsíční odstupné.
Jak dopadli ostatní?
Velká část horníků se rozhodla jít do pomyslné jistoty a nastoupili do fabriky. Mnozí se však potýkají s poničeným zdravím, kvůli čemuž u fyzicky náročných povolání často neprojdou vstupní prohlídkou. U práce hlavou zase čelí předsudkům, že na ni nemají dostatečný intelekt. Panuje představa, že horník je chlap se sbíječkou. Ten pojem má ale široký význam, může jít třeba o důlního inženýra.
Tomáš Hisem se prý horníkem původně stát nechtěl.
Vystudoval gymnázium a měl v plánu odejít na vysokou školu. V mladém věku se mu ale narodila dcera. Odešel tedy na šachtu, aby uživil ji a ženu. V té době šlo o nejsnadnější zajištění příjmu, navíc to vycházelo z jeho rodinné tradice.
Nastoupil jako dělník a za čtvrtstoletí se vypracoval na vedoucího technika. Když dostal výpověď, o níž věděl asi dva roky dopředu a byl na ni připravený, musel v IT začít od píky u juniorní pozice.
S protagonistou vás dělí celá generace a zcela odlišné prostředí. Jakým způsobem jste se k říznému fanouškovi ostravského Baníku a Visacího zámku přiblížil?
Během natáčení nás spojily různé zážitky a Tomáš se víc a víc přibližoval světu, v němž žiju. Nejdřív jsem se ho mohl jen ptát, jak se těží uhlí. Postupně se nám začala otevírat další témata, například média nebo pracovní trh. Zpočátku jsem na něj pohlížel trochu stereotypně jako na pankáče a až později jsem zjišťoval, jak chytrý člověk ve skutečnosti je. Ve filmu je tak záměrně vykreslený, divák má nejprve předsudky a v průběhu se mu Tomášův obraz proměňuje.
Za metodu jste zvolil observační dokument bez rozhovorů na kameru. Proč?
Příběh jsme se štábem chtěli odvyprávět jen situacemi, aby ho divák co nejvíce prožil. Nebylo to ale pouze tak, že jsme něco spontánně natočili, observace je i režírovaná. Film se tak dá rozdělit na třetiny. Jedna je opravdu čisté pozorování, kdy jsme se s kamerou ocitli ve správný čas na správném místě, například v dole nebo u pohovorů. Některé momenty jsem naopak moderoval, kupříkladu jsem Tomáše s jeho kamarády sezval do hospody, pustil jim televizní reportáž z Paskova a nechal je o tom debatovat. Třetí je ryzí rekonstrukce, v tomto případě šlo o chvíle, které nám unikly.
Film působí veskrze hodnověrně. O jaké části šlo?
Třeba o scénu, kdy si Tomáš nechal zkrátit svou dlouhou hřívu. Tehdy se ostříhal a neřekl nám o tom. Nalepili jsme mu pravé vlasy a kadeřnici ponoukli, aby s ním vedla stejný rozhovor jako předtím. Byl při tom natolik autentický, že rekonstruované věci dosud žádný z diváků neodhalil. Ukázalo se to jako nosná metoda, abychom mohli předložit ucelený příběh, i když jsme s kamerou nedokázali být vždy u všeho.
Příběh jste uzavřel v roce 2018. Jak žije Tomáš Hisem dnes?
Daří se mu nad očekávání dobře, ve firmě má pod sebou řadu zásadních projektů. Dokonce dostává nabídky od jiných IT firem, aniž by si práci hledal. A samozřejmě stále fandí Baníku.
Připravujete další dokument?
Od loňska jsem na magisterském studiu na FAMU na katedře dokumentární tvorby. Můžeme tam točit i hrané snímky a já si právě nové postupy na dvou zkouším. Jeden se věnuje jazzu a druhý herectví. Dlouhodobě usiluji natočit film o medikovi aspirujícím na lékaře. Měl to být původně dokument, ale čím více se do tématu nořím, přikláním se spíše k metodě na pomezí hraného filmu a dokumentárního či zcela hraného, pakliže si chci udržet ambici, aby se film stal realistickým portrétem českého zdravotnictví.