Hlavní obsah
DJ Bobo nabídne v Praze plnohodnotný koncert. Foto: Lucie Levá

DJ Bobo: Devadesátky byly barevné a pozitivní

Hvězdou květnového festivalu 90s Explosion bude DJ Bobo. Švýcarský hudebník, vlastním jménem Peter René Baumann, v devadesátých letech kraloval evropským diskotékám. Říká, že všechno, o čem na začátku kariéry snil, bylo, aby lidé na jeho nahrávky tančili. Kromě něj vystoupí 23. května na pražském Výstavišti Holešovice více než desítka interpretů, jejichž hudba je spojená s devadesátými lety.

DJ Bobo nabídne v Praze plnohodnotný koncert. Foto: Lucie Levá
DJ Bobo: Devadesátky byly barevné a pozitivní

První chvíle letošního nového roku jste trávil na stadionu v Polsku na pódiu. Je pro vás obvyklé, že poslední večer v roce hrajete?

Ano, na Silvestra hraji celkem často a rád. Rok předtím jsem vystupoval v Německu. Hudba a ten večer patří k sobě a myslím si, že ta má se vůbec pro všechny možné oslavy skvěle hodí. V Polsku to byl velmi příjemný koncert na stadionu, který byl postaven pro mistrovství Evropy ve fotbale 2012. Přenášela ho polská televize.

Byl to pro vás největší koncert roku?

To ne, na naše koncerty pořád chodí mezi šesti a patnácti tisíci lidmi. Stále hrajeme i ve velkých halách a arénách. Příští dva roky se ale chystáme jen na nějaké festivaly a další řádné turné bude v roce 2022.

Před dvěma lety jste vydal album KaleidoLuna. Jak byste ho představil?

Název vlastně nic neznamená, je to smyšlené slovo. Chtěli jsme, aby si člověk, když ho slyší, dokázal představit svět fantazie, do které na koncertech vstoupí. Tentokrát to byl trochu futuristický, mimozemský svět. Pro mě jsou alba víceméně soundtracky k turné, nicméně aktuální skladby samozřejmě prokládáme největšími hity.

Podílíte se na tvorbě vizuální podoby turné?

Ano, moc rád. Je to pro mě zásadní součást show. Snažíme se, aby vypadala výjimečně. Líbí se mi bláznivý design pódií, vždyť chceme lidi bavit. Naposledy jsme například využili malé létající drony, které se mnou v podstatě tančily. Hýbaly se podle toho, kam jsem ukázal rukou. Také naše pódium se pod námi hodně proměňovalo, mělo různé pohyblivé části. Baví mě zkoušet nové věci, nechci jen stát a přehrávat své písničky stejným způsobem dokola. Jako umělec chci dávat koncertům nový háv.

Učil jste se na pekaře a cukráře. Kdy se váš život začal točit spíš kolem hudby?

Asi v době, kdy jsem se jako teenager zamiloval. Byl jsem příliš plachý, abych dotyčné dívce řekl, co cítím, tak jsem radši poslouchal muziku. Představoval jsem si, že kdybych jí ty písničky zahrál, možná by ke mně taky začala něco cítit. Čili od nějakých čtrnácti let jsem byl vášnivý hudební fanoušek. Ani ve snu mě ale tehdy ještě nenapadlo, že bych třeba mohl sám něco složit.

To přišlo později, asi v osmnácti, když už jsem začínal jako dýdžej. Začal jsem snít o tom, že jednou budu lidem z desek přehrávat i svou vlastní desku a oni na ni budou tančit. To bylo nejvíc, co jsem si dokázal představit. O hitparádách ani vlastních koncertech jsem si ani netroufl přemýšlet. Sen o prvním albu jsem si splnil asi o tři roky později.

DJ Bobo

Foto: Lucie Levá

Měl jste s ním od začátku úspěch?

Ne od úplného začátku. Tři písně propadly, ale už ta čtvrtá se dostala do hitparád a byla úspěšná. Já sám jsem za úspěch považoval, když lidé neopouštěli parket ve chvíli, kdy jsem zpíval své písně. Zkoušel jsem všechny dýdžejské triky. Například jsem své skladby pouštěl víc nahlas než ostatní, ale u některých to zkrátka nefungovalo. V tom je klub neúprosné prostředí.

Lidé jsou ve svém jednání až krutě upřímní. Když je něco nebaví, prostě se seberou a jdou na drink. Ale časem se to změnilo a lidé najednou zůstávali a tančili. Přesně jak jsem si přál. Mé písně konečně měly potřebnou sílu, aby uspěly v konkurenci.

Na co z devadesátých let rád vzpomínáte?

Pro mě to bylo velmi barevné a pozitivní období. Hranice padaly a západ a východ už nestál proti sobě. Ta atmosféra je v tehdejší hudbě slyšet. Odráží se v ní, že vznikla ve šťastných časech. Podle mě je to i důvod, proč ji mají lidé stále rádi. Proto mají akce, které zvou umělce, jejichž sláva v devadesátých letech vrcholila, úspěch.

Potom přišla éra internetu, všechno se zrychlilo a lidé přestali mít čas. Ale to není stížnost, já miluji nové věci a i tohle jsem si velmi užíval. Nyní zase nejvíc přemýšlíme o tom, jestli se pořád držet albového formátu, nebo hledat nové cesty. Musíme zůstat otevření, abychom se už definitivně nestali starou generací. Nicméně já v albech pořád spatřuji určitou romantiku. Uvidíme, co podniknu dál.

V květnu budete hvězdou festivalu 90s Explosion v Praze. Těšíte se na setkání s ostatními vystupujícími?

Od devadesátých let jsem v kontaktu s dvojicí Captain Hollywood a s Real McCoy. S oběma se potkáváme i v soukromí. Jeden bydlí na Floridě, druhý na Kubě, občas se potkáme v Miami. U toho výčtu zůstanu, protože u ostatních si nejsem jistý, jestli jsou tam stále původní členové, se kterými jsem se v minulosti setkal.

Například La Bouche je dnes samozřejmě už někdo jiný, protože Melanie Thorntonová zemřela. Ale rozhodně se moc těším. Festivalů se neúčastním až tak často, takže je to pro mě vždy mimořádná událost. A těší mě, že na této akci budeme hrát celý plnohodnotný koncert. Bude to, skoro jako bych měl samostatnou show. Není to jen dvacet minut v proudu ostatní muziky, což mě tolik neuspokojuje.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků