Hlavní obsah
Algiers přijedou představit novou desku. Matt Tong vpravo. Foto: archiv kapely

Bubeník Matt Tong ze skupiny Algiers: Nežijeme v bublině

Před rokem v Lucerna Music Baru atlantská čtveřice Algiers fantastickým vystoupením rozšířila řady svých českých fanoušků. Již 21. února se do pražského klubu vrátí, záhy po vydání svého třetího studiového alba There Is No Year, jež vyjde příští týden. Nejen o nové desce jsme hovořili s bubeníkem Mattem Tongem, jenž dříve hrál v britské skupině Bloc Party.

Algiers přijedou představit novou desku. Matt Tong vpravo. Foto: archiv kapely
Bubeník Matt Tong ze skupiny Algiers: Nežijeme v bublině

Před třemi lety vyšlo vaše druhé album The Underside of Power. Jeho éra s blížícím se datem vydání novinky There Is No Year pomalu končí. Jak ten přelom prožíváte?

To je přesné, končí pomalu. Z mého pohledu to byl dlouhý albový cyklus. +Mám pocit, že jsme na turné k té desce odjakživa. Nyní nastal čas, kdy jsem se od ní a od kapely mohl na chvíli odpojit a zároveň se naladit na turné k desce There Is No Year.

Víte, jaké to je, když se loučíte s něčím, co bylo dlouho podstatnou součástí vašeho života. Na jednu stranu jsem byl už na konec připravený, ale i tak svým způsobem truchlím, protože jsem si na ty písničky velmi zvykl, obklopovaly nás neustále. Je ale vzrušující se chystat na nový úkol.

Na co se v souvislosti s novou deskou těšíte nejvíc?

Z nového alba je před jeho vydáním venku pár singlů a ještě nevíme, jak některé další písně budeme naživo hrát. Pár skladeb už jsme zahrnuli do našich koncertních programů dřív, ale většině opravdový život teprve vdechneme. Těším se, až budeme s kluky vymýšlet, jak na to.

Rád bych vyrazil na cesty a představil kapelu přesvědčivým způsobem, ať už jde o stavbu setlistu, podobu pódia nebo způsob, jakým písně zahrajeme. Nová deska je pro znovuobjevování toho, co jako kapela vlastně děláme, skvělou příležitostí.

A kdybych měl být konkrétní, opravdu se těším, až budeme hrát písničku, která bude na novém albu poslední. Má na konci takovou osudově znějící metalovou kytaru.

Jsem zvědav, jak bude znít, netroufám si odhadovat, jaký náš kytarista Lee Tesche zvolí přístup. Jeho hra ale dává tušit, že to bude v každém případě skvělé.

Co pro vás bylo při nahrávání alba There Is No Year zásadní?

Myslím, že pro našeho zpěváka a kytaristu Franklina Jamese Fishera, našeho frontmana, bylo důležité, aby ukázal jinou stránku své osobnosti. Chtěl se obrátit k tomu, jak svět, který ho obklopuje, ovlivňuje jeho samotného. Vždy se jako tvůrce spíš koukal kolem sebe. Snažil se prozkoumat vztah mezi osobním a politickým světem.

Není to oddělené. Co je politické, je vlastně nakonec vždy i osobní. Frank na textech pracoval velmi tvrdě. Hodně psal i na cestách, a když jsme šli do studia, měl hotovo.

Druhá věc, která pro nás byla důležitá, byl termín. Chtěli jsme desku dokončit včas. The Underside of Power jsme s přestávkami nahrávali asi rok. Měli jsme problém ji dokončit. V jednu chvíli se zdálo, že ji nedoděláme nikdy. Nyní jsme chtěli pracovat koncentrovaněji.

Všichni v rozhovorech vždy mluvíte o velkém talentu a síle osobnosti frontmana Franklina Jamese Fishera. Dočká se od vás i kritiky a připomínek?

V tom ohledu je zajímavý vztah Franka a baskytaristy Ryana Mahana. Kdybychom byli Beatles, jsou John Lennon a Paul McCartney. Nedovedu si Algiers představit bez toho, aby spolu ti dva psali písničky. Zároveň však mají velmi rozdílný přístup.

Jejich kreativní partnerství je intenzivní a zvenku to občas vypadá, že probíhá neustálý konflikt. Ryan Franka posouvá dopředu způsobem, který mu občas není po chuti, ale je to nezbytné. Občas oba přicházejí s nápady, které se neslučují s uměleckým cítěním druhého.

Cílem kreativního řízení kapely je sladit tyto rozdílné umělecké zájmy tak, aby nikdo nebyl opomenut. Ale přes to všechno platí, že Franklin je obrovsky talentovaný. Je nejpřirozenější a nejnadanější z umělců, se kterými jsem kdy hrál. Neznamená to však, že to má zadarmo.

S Algiers jste už strávil jednu dekádu. Co na té kapele nejvíc oceňujete?

I když to není pokaždé stoprocentní, je v ní vždy aspoň jeden člověk s minimálně střednědobou představou o tom, co bychom měli dělat dál. Díky tomu mám pocit, že někam směřujeme. Teď je to zrovna Lee, kdo se o nás stará a vytváří nové příležitosti. Kontaktuje lidi, se kterými bychom rádi spolupracovali, a podobně.

Tohle v mé minulé kapele Bloc Party nebylo. Nikdo neměl moc jasnou představu, jaké máme umělecké cíle. Vždycky jsme potřebovali někoho zvenku, kdo to řešil za nás. Algiers jsou aktivnější a v mnoha ohledech daleko samostatnější. To si užívám.

Jsme otevření světu a tomu, co nám může nabídnout a co můžeme my na oplátku nabídnout jemu. Nežijeme v bublině, odstřihnutí od okolního světa.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků