Americký hudebník Larry John McNally: Napsat píseň není snadné

Na začátku jsem měl rád jednoduché věci. Rock, r’n’b, blues. Inspirovali mě třeba Rolling Stones nebo Allen Toussaint. Ten hrál do konce života, to bych také rád. Nikdy nechci přestat, nikdy jsem se nebavil lépe než teď. A i když se má hudba později stala sofistikovanější, nejvíc miluji bluesrockový sound.

Vždy jsem také rád psal texty. Bavilo mě kombinovat irskou poezii s tímhle hudebním světem. Později jsem začal psát i vlastní texty, ale zpočátku nebyly moc dobré. Kolem dvacítky se to naštěstí z mého pohledu prolomilo. Konečně jsem měl pocit, že se mi daří napsat něco srovnatelně dobrého s tím, co sám rád poslouchám. Kolem pětadvaceti jsem si pak troufl na vlastní nahrávku.

Nevím. Možná je to tím, že mé dvě děti už jsou dospělé a já mám hodně času na sebe. Také jsem zkušenější a uvědomuji si, jak vzácný a krásný je život.

Nikdy bych neřekl, že to je snadné. Nejdůležitější, co jsem se během těch let naučil, je, že musíte umět oddělit kreativní proud od svého kritického já. Během tvorby musíte kritický filtr vypnout. Když píšete, dovolíte si cokoli a věříte, že to je krásné. Kritickým okem se na to můžete podívat druhý den. V jiném rozpoložení. Až pak můžete výsledek formovat či zamítnout.

Lidé často mluví o tvůrčím bloku, kdy nemohou psát. Problém ale nebývá v psaní, potíž je, že jsou k sobě příliš přísní. Psaní písní je proces, k němuž jdete, když chcete být svobodný. Můžete se tam navíc skrz skladby vyrovnat s některými problémy z opravdového života.

Až když mi přestalo při psaní záležet na tom, jestli se písně budou někomu z hudební branže líbit. Když jsem přestal kalkulovat s jakýmkoli úspěchem a začal si psát, co chci. V hudebním průmyslu se po vás chce, abyste psal hudbu, která vydělá mnoho peněz. Přitom nikdo doopravdy neví, jaká to je. Když na to všechno zapomenete, může se vám něco povést.

Já třeba v ten moment, kdy došlo k tomu zvratu a rozhodl jsem se otočit k hudebnímu průmyslu zády, napsal píseň Nobody’s Girl, jednu ze svých nejúspěšnějších. Nazpívala ji Bonnie Raittová a posbírala ten rok celou řadu cen Grammy.

To je pokaždé jiné. Třeba právě Bonnie Raittová či Rod Stewart mě přizvali, abych se účastnil nahrávání. Většinou se ale s umělcem ani nesetkám. Rád vzpomínám třeba na nahrávání s Chaka Khan. Ta mě pozvala do studia, nicméně je tak dobrá, že tu písničku ještě vylepšila a už mě k tomu nepotřebovala.

Jiní umělci, které nebudu jmenovat, zase mé písničky tak úplně nepozvedli, ale nad to je třeba se povznést. V tu chvíli už nejsou mé a oni mají právo si s nimi dělat, co chtějí.

Fantastickou práci s více mými písněmi odvedl například Don Henley z Eagles. Již zmiňovaná Bonnie Raittová do hudby také vždy dodá kus své duše. Je to zvláštní. Vzpomínám třeba, když jednu skladbu nahrála Mavis Staplesová z The Staples Singers. Tehdy jsem měl pocit, že tomu sice moc nedali, ale slyšet ji, jak zpívá něco, co jsem napsal, byla zábava.

V podstatě ne. Ale některým občas něco pošlu. Donu Henleymu a Bonnie Raittové například. Když mám pocit, že vzniklo něco, co by se jim mohlo hodit.

Hraju s ním moc rád, máme čtyřčlennou kapelu a ještě spolu určitě koncertovat budeme. Ale nyní mám období, kdy hraju jen sólo se svou kytarou. Věřte nebo ne, hudbu Pink Floyd jsem kromě hitů dřív moc neznal, s Harrym nás spojila jiná muzika. Když jsme se potkali, zjistili jsme, že milujeme hudbu z New Orleansu. Jeho styl hry na klavír je jí silně ovlivněný. Je to velmi milý člověk, výborně se s ním pracuje.