Článek
Některé knížky nestačí číst. Duchovní cvičení Ignáce z Loyoly jsou vlastně návodem ke čtyřem týdnům života. K měsíci, který vás pravděpodobně dost změní. Psychoanalýzu, bungee jumping nebo lysohlávkový trip taky nejde nalouskat v knížkách a je zbytečné o nich mluvit, dokud jste jimi neprošli. Duchovní cvičení znamenají zkušenost, která je nepřenosná, protože je výhradně vaše.
Jezuité u nás nikdy neměli nejlepší pověst, ať se to barokisté poslední dobou snaží změnit, jak chtějí. Navenek nejvojenštější katolický řád svým členům velí být "poslušný jako mrtvola". Od svého zakladatele, svatého Ignáce, ale dostal do základů knihu, která vyzývá k prakticky absolutní svobodě. Jazykem střídmým a strohým se snaží přimět ty, kteří se rozhodnou cvičeními projít, hlavně k tomu, aby si všechno promysleli, prožili a rozhodli sami. Předkládá jim příběhy z evangelií jako náměty k meditacím, které se zřejmě moc neliší od meditací adeptů zenu, rozjímajících nad svými koany. Sám Ignác koneckonců prošel u řeky Cardoner čímsi, co se dá klidně nazvat osvícením. Podle toho, co pak napsal, se možná mystické osvícení rovná úplnému rozumovému poznání. A absolutní svoboda absolutní povinnosti. Poslušný jako mrtvola, že.
Absolutna se ale dnes moc nenosí. Kdo by měl taky měsíc života jen tak na útratu, na nečinné rozjímání o sobě a existenci Boží? A tak nám nezbývá než si Duchovní cvičení opravdu jenom přečíst, pocítit záchvěv toho, kam by se dalo dojít při jejich provedení, a začít zase číst noviny, prezentace, maily a výkazy. Ty se žít nemusejí.