Přímý přenos cyklu NT Live jste už zažil, když jste hrál spolu s Tomem Hiddlestonem v Shakespearově Coriolanovi. Bude díky tomu pro vás úterní večer méně nervózní?

Asi ano. U NT Live musíte zapomenout na kamery. Nemůžete se chovat jako v televizní inscenaci. Nejlepší je to prostě odehrát a nemyslet na ty miliony, které vás sledují v kině. I když se vám připomenou, jako v případě Coriolana, kdy mi David Tennant pět minut před začátkem poslal zprávu: Sedím v malém kině na ostrově u Vancouveru a budu sledovat, jak hrajete v centru Londýna, není to úžasné?

Jak vnímáte jako divák NT Live vy sám?

Zfilmované divadlo má dost špatnou pověst, protože většinou ho natáčely regionální televize bez pořádné techniky a vypadalo uboze. Ale NT Live má k dispozici mnoho kvalitních kamer a dokáže vytvořit intimní zážitek. Někdy díky NT Live i lépe vidíte na jeviště.

Šílenství napsal Alan Bennett, stále aktivní autor. Jeho novinku Aleluja! v Česku v NT Live uvidíme v únoru.

Já ji už viděl a moc se mi líbilo, jak je ta hra naštvaná kvůli stavu britského zdravotnictví. To u her starších autorů většinou nečekáte.

V Británii je Bennett národní poklad, v Česku ho bohužel moc neznáme. Můžete ho představit?

Lidi si o něm myslí, že jde o mírného, jemného pána z Yorkshiru. On má ale velmi ostrý vtip a dokáže být dost nahněvaný, třeba co se týče nedostatku příležitostí méně majetných mladých ke vzdělání. Je hořkosladký, dokáže pozorovat život a lidi a taky ho zajímá historie, kterou vystudoval, obzvlášť královská rodina. Doporučuju novelu Neobyčejný čtenář, v níž královna objeví knihy.

Zapojil se do zkoušek vaší inscenace?

To ne, ale napsal každému z nás dopis. A říkal, že se podívá na NT Live. Od původní inscenace v roce 1991 tu hru neviděl.

Mark Gatiss.

Mark Gatiss.

FOTO: archiv Febiofestu

V roce 1995 vznikla filmová verze nominovaná na několik Oscarů. V ní vaší roli hrál Nigel Hawthorne.

Kdysi jsem ten film viděl, ale každá inscenace musí existovat sama o sobě. Nemůžete hrát v něčím stínu.

Vaše představení běží v Nottinghamu od začátku měsíce. Objevil jste v něm od té doby něco nového?

Zjistil jsem, jak moc mám Jiřího rád. Nebyl autokrat, ačkoli i on špatně snášel, když s ním někdo nesouhlasil. Byl laskavý, lidi ho měli rádi, říkali mu Farmář Jiří, fascinovalo ho zemědělství a klidně se objevil někomu na zápraží a ptal se ho na pěstování toho či onoho. S manželkou měli patnáct dětí a byli velice šťastní, přezdívali jim Pán a paní Královi. Neměl žádné milenky, což bylo tehdy skoro neslýchané.

Je váš výkon v roli bláznivého monarchy hodně fyzický?

Vyrostl jsem u psychiatrické léčebny, ve které pracoval můj otec, a teď využívám hodně věcí, které jsem jako dítě odpozoroval. Jiří má mnoho tiků, cukání. Je to dost únavné, zvlášť v dny, kdy hrajeme i dopolední představení. Ale ta herecká výzva se mi líbí. I když jsem úplně pokrytý modřinami.

Nastudovával jste si k roli Jiřího III. také historické prameny?

Studoval jsem ho už ve škole a připadal mi dost nudný. Až na to šílenství, to bylo naopak vzrušující. Pamatoval jsem si, že se během jeho vlády hádali o moc politici Fox a Pitt, ale nic moc víc. Díky hře mi ti lidi teď připadají zajímavější a asi si o nich ještě něco načtu. Nicméně umění z té doby mě pořád nudí, třeba obrazy Gainsbourga mi připadají mdlé.

Nyní se v Británii píše jiná historie a jako skoro o každé podobné inscenaci i o Šílenství krále Jiřího už padlo, že se týká brexitu. Jsou ve vašem pojetí záměrné paralely?

Na ty byste nikdy neměli tlačit. Každý večer se lidi hodně smějí replice, že je Amerika moudrá. A vždycky, když já říkám, že se Irsko scvrklo na zemi plesniviny a rozkladu, zní to, jako bych myslel na dnešní Británii. Záměrně jsme nic neměnili, Alan hru napsal v roce 1991, kdy o brexitu ani netušil. Je ale zvláštní, jak mají slova jinou ozvěnu, podle toho, kdy je posloucháte. Už u Coriolana mě zarazilo, že tu hru některé fašistické režimy rády uváděly a jiné ji zakazovaly.

Co se podle vás po brexitu stane s britským divadlem?

Bojím se, že tak na patnáct let spadne do recese. Brexit je podle mě to nejhorší, co se Británii stalo od druhé světové války. Všichni to vědí, a přesto se pokračuje, přes všechny důkazy o masivní korupci a zásahům Ruska a řady pravicových skupin. Katastrofa. Jako kdybyste si večer podřízli krk a šli spát s tím, že ráno uvidíte, jak vám bude.

Šílenství krále Jiřího se hraje v Nottinghamu. Jak to dnes vypadá s britskými regionálními divadly?

Umělecky fungují dobře, problém je, že jim omezují rozpočty. Já jako student mohl vidět v lokálním divadle skvělé herce a představení, ve městě jsme měli kulturní centrum, kam děti mohly chodit tancovat, malovat, cokoliv. Jenže když se šetří, kultura jde jako první. V Newcastlu nedávno navrhli stoprocentní snížení rozpočtu na kulturu. Nakonec to změnili asi na pětasedmdesát procent, což je pořád ostuda. Radní spoléhají na to, že rodiče své děti budou brát na jiné kroužky. Ale co když nebude kam? Regionální divadla jsou zatím světlem ve tmě, proto je důležité je podporovat.

NT Live v tom může pomoct?

Pokud přenos uvidí lidé v Česku, USA, Polsku nebo Japonsku, budou vědět, že dobrá divadla jsou i mimo Londýn.