Na jednom cédéčku jsou písně ve slovenštině, na druhém v angličtině. Autorkou obalu je v Anglii žijící česká výtvarnice Míla Fürstová, která předtím vytvořila obal desky Ghost Stories britských Coldplay.

Abbey Road je drahé nahrávací studio. Proč jste tam zrealizoval i Double Album, když byste ho mohl natočit za levnější peníze v Čechách nebo na Slovensku?

Měl jsem příležitost, a tak jsem ji využil bez ohledu na to, jak je to drahé. Na začátku bylo nahrávání ve slavném studiu narozeninovým dárkem od mé ženy Katky. Já bych si tak odvážnou myšlenku ani nedovolil, ale před časem, když už jsme v Londýně všechno prošli a viděli, jsem se Katky zeptal, jestli by nebylo dobré tam někdy něco nahrát. Zrovna se blížily mé šedesáté narozeniny a ona mi pak dala natáčení v Abbey Road jako dárek.

Já se mezitím spřátelil s tamním producentem Robem Cassem, za kterým jsem chodil na návštěvu. Když se dozvěděl, že mám nabídku nahrát filmovou písničku Fair Play, navrhl mi, abychom ji udělali tam a společně. Je velký fanoušek sportu a líbil se mu filmový námět o dopování v socialistickém sportu. Natočili jsme ji tedy a on mi pak navrhl, abych v Abbey Road nahrál celé album. A to se sešlo s dárkem, který jsem dostal od Katky.

Podruhé jsem se tam vrátil proto, že každé nové album připravuju s vědomím, že by mohlo být mé poslední. Nevím, co bude, a tak do toho dávám všechno. A nešetřím na tom. Kdybych neměl točit ve studiu Abbey Road z finančního důvodu, muselo by to být tak drahé, že by mě to zruinovalo. A tak drahé to zase není.

Jaké to má pro vás vůbec výhody?

První je psychologická, protože jsem na tom místě rád. Každý, kdo sleduje mou historii a ví o mé lásce k hudbě, to pochopí. Mám tam rád úplně všechno, ten dům, schody v něm, fotky na stěnách, historii, která je tam cítit. Nakopává mě to stejně, jako mě nakopává pohled na první album skupiny The Kinks, kdy se mi pokaždé vrátí ideály kluka, který se rozhodl věnovat hudbě.

Novou desku jsem točil ve studiu 3, kde v minulosti nahrávali mimo jiné Pink Floyd. Celá historie toho místa mi tam vždycky odbourá jakoukoli únavu nebo pochybovačné otázky. Abbey Road je vlastně taková velká finta, která na mě funguje. Už jen když o tom mluvím, tak úplně ožívám.

Výhodou nahrávání v Londýně je také to, že tam neexistují žádné tlaky zvenčí. Ve studiu se mnou nebyl nikdo, kdo by třeba prosazoval, aby na albu něco bylo a něco zase ne. Stejně svobodně se cítil i producent Rob Cass. Měli jsme absolutně volné ruce.

Miro Žbirka

Miro Žbirka

FOTO: archív ČTK

To je z nahrávky patrné, protože v písních není tolik charakteristických žbirkovských motivů a hudebních poloh, které známe z vašich slavných písniček. Byl to záměr?

Chtěl jsem, aby to bylo různorodé, a pokud máte pocit, že je trochu jiné, pak jsem rád. Je to ostatně jeden z důvodů, proč pořád nahrávám nová alba. Nechtěl bych slýchat, že jsem zase natočil typickou žbirkovskou desku. Je pro mě důležité jít dál a takříkajíc otevírat nové dveře. Kdybych to nedělal, neměl bych v sobě asi to nadšení.

Na albu je například písnička Undergrant, což je v podstatě hříčka, která je velmi jiná než to, co jsem dosud napsal. Je o tom, že lidé neustále chtějí nějaké granty. Když ji slyšela výtvarnice Míla Fürstová, smála se. To mi naprosto stačilo k tomu, abych se rozhodl tu skladbu na desku dát. Smála se jí, tedy ji pochopila.

Důležitou roli v té písni hraje text…

Ano, to je pravda. Na albu je většina mých textů. Autorem dalších jsou Jožko Urban, Kamil Peteraj a anglické napsal Pete Brown. Jeho účast je pro mě jakýmsi přeskočením pokusů o dobré anglické texty. V Británii je vnímán jako ten z nejvyšší textařské ligy a já jsem nesmírně vděčný, že píše texty na mé melodie. Navíc to dělá rád.

Znal obsah původních slovenských textů?

Dohodli jsme se, že se tím nebudeme zaobírat. Proto jsem se ani já při psaní slovenských textů nepokoušel překládat jeho metafory. Většinou nejdříve vznikly texty slovenské, protože jsem je psal ve velmi plodném období, kdy mi šly hezky od ruky. Některé melodie ale otextoval nejdříve Pete.

Přijde mi, že na desce není žádný prvoplánový rádiový hit?

To jsem vůbec neřešil. Byl jsem příliš nadšený z toho, že muzikanti, kteří ji točili, se mnou chtějí hrát. Užíval jsem si to. Vidět například ze dvou metrů hrát kytaristu Robbieho McIntoshe, který spolupracoval s Paulem McCartneym, The Pretenders, Rogerem Daltreyem, Johnem Meyerem nebo Norah Jonesovou, byl prostě zážitek. Když nahrával sólo pro duet Skúška snov s Katkou Knechtovou, producent Rob Cass na mě mrknul a tím mi řekl: „Jiná liga, viď?“

Pokud jde o ty rádiové hity, stát se může cokoli. Nikdy nevíte, z čeho se hit stane, proto jsem o tom už před lety přestal přemýšlet. V životě by mě třeba nenapadlo, že by mohla česká a slovenská rádia hrát písničku Fair Play. Líbila se mi, ale nemyslel jsem si, že se stane hitem. A písnička Čo bolí, to prebolí jím také neměla být. Natočil jsem ji s neznámou zpěvačkou Marthou a byli jsme jen dohodnuti, že nahrajeme poctivou píseň.

Jsem optimista v tom, že když nemyslíte na to, která písnička bude úspěšná, posluchači v albu zaloví, něco vyberou a vy se potom jenom divíte. Jinými slovy, nebojím se toho, že by si na Double Albu nikdo nic nenašel.

Miro Žbirka se svými kolegy v Abbey Road.

Miro Žbirka se svými kolegy v Abbey Road.

FOTO: archív Miro Žbirky

Kdybych byl rozhlasový dramaturg a vybíral singl, sáhl bych nejspíš po skladbě Charlie.

To je velmi upřímná písnička. Charlie je náš pes…

Ale je v tom určitě i nějaká spojitost s Charliem Chaplinem, ne?

Máte dobrý postřeh. Vždycky jsem tvrdil, že Charlie Chaplin byl můj první Beatles. Rád jsem kdysi chodil do bratislavského kina Čas, v němž promítali krátké filmy, přičemž na konci byly ty s Chaplinem. Je naprosto fotogenický a černobílé filmy s ním jsou pro mě stále velmi magické. Našeho psa jsme pojmenovali podle něho.

Ta písnička je o obou, o Chaplinovi i našem psovi. Text jsem napsal při snídani, když na mě náš Charlie jako obvykle hleděl svým smutným a moudrým pohledem ze schodů. Mimochodem, právě Charlie a skladba Undergrant na anglické verzi alba nejsou.

Velmi neobvyklá a temná je píseň Ano. Od vás bych takovou ani nečekal.

Je to největší depka na desce a musím přiznat, že jsem zvažoval, jestli ji mám vůbec zařadit. Myslím si, že v ní ta deprese v určitých pasážích jde takříkajíc nadoraz. Nakonec jsem si uvědomil, že se o mně často povídá, jaký jsem pohodář. Ano, jsem pohodář, většinou se cítím být v pohodě, ale nahrát písničku je něco jiného.

Ve skladbě Ano je legitimní lidská nálada. Není přímo o mně, ale pocity, které v ní jsou, mi nejsou cizí. Také někdy mívám depky. Kromě toho se už některé podobně laděné skladby na mých předešlých albech objevily, takže to není úplně nový výraz. V Ano jde ale až na hranu, to je pravda.

Autorkou obalu je v Anglii žijící česká výtvarnice Míla Fürstová. Jak k vaší spolupráci došlo?

Víte, v životě by mě nenapadlo oslovit ji. Nikdy bych si nemyslel, že když dokončila obal alba pro skupinu Coldplay, měla by dělat na obalu alba mého. Mé ženě Katce to ale nepřipadlo nemožné, tím spíš, když se už předtím s Mílou seznámily.

Při nějaké příležitosti se jí zeptala, jestli by mi nevymyslela a nezrealizovala obal na desku a Míla odpověděla, že ano. Řekla jí, že dětství prožila v České republice, pamatuje si mé písně a byla by to pro ni čest.

Potom už jsem jen sledoval., co se děje. Míla přišla na natáčení do Abbey Road a přinesla s sebou mě v téměř životní velikosti vyrytého do kovové desky v 3D rozměru. Uvnitř mé siluety se odehrávají příběhy z textů na albu. Ta výtvarná technika je dost speciální a stará, takže to není řečeno přesně, každopádně je velmi pracná.

Grafika vytištěná na přední straně obalu Double Alba vznikla právě touto technikou a fragmenty z ní jsou pak i uvnitř bookletu.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: