Hlavní obsah

RECENZE: Toman. Příliš mnoho slov a málo dramatu

Právo, Věra Míšková

Politický šíbr a šmelinář Zdeněk Toman sice významně zasáhl do dění v poválečném Československu, nicméně do školních čítanek ani do všeobecného povědomí se nedostal. Na světlo stříbrného plátna ho nyní vytáhl režisér Ondřej Trojan, který společně se Zdeňkou Šimandlovou napsal i scénář.

Trailer k filmu TomanVideo: Falcon

 
Článek

Co bylo na tomto muži tak pozoruhodného, že se máme o jeho osud právě nyní, sedmdesát let od tehdejších událostí a v době stého výročí státu, zajímat? Snad právě to, že stejně jako mnozí před ním i po něm dokázal ke svému prospěchu zneužít politické postavení, které získal jen díky známostem, a podařilo se mu ve vlastním zájmu dění ve státě významně ovlivnit. Tedy téma vždy velmi aktuální.

Co to je za člověka, který dokáže v určité chvíli s naprostým cynismem a bez nejmenších skrupulí využívat neštěstí druhých k vlastnímu obohacení? Kde se to v něm vzalo a jak je možné, že se mu to daří? To jsou otázky, které stojí za to zkoumat, téma na velké drama. Ondřej Trojan se ale vydal jinou cestou. Nechtěl a také nevytvořil dramatický příběh jednotlivce na pozadí dějin, ale podal sled rozhovorů a událostí, jak se odehrály.

Se Zdeňkem Tomanem se setkáváme těsně po jeho návratu z Londýna, kde si jako úředník exilové vlády vybudoval patřičné kontakty a teď začíná kšeftovat – za úplatu pomáhá lidem z Podkarpatské Rusi k repatriaci. Jeho zlaté časy však nastávají až poté, co jako šéf rozvědky obstarává na černém trhu peníze pro financování volební kampaně komunistické strany. A ještě když pomáhá – za stále tučnější částky – pronásledovaným židovským uprchlíkům přes naše území do Izraele.

Foto: Falcon

Jiří Macháček a Kateřina Winterová jako manželé Tomanovi.

Škoda že autor – aby nemusel fabulovat – skutečné osobní drama nezvolil. Zachycením a převelice důkladným vyobrazením některých konkrétních situací v politickém dění se mu Tomanův osud vymkl z pevného sevření, které nahradil vysvětlivkami, jež však paradoxně činí většinu filmu obtížně srozumitelným.

Více než hodinu se seznamujeme (pohříchu jen pomocí titulků se jmény a funkcemi) s velkým a nepřehledným množstvím postav, které – s výjimkou těch nejznámějších jako Klement Gottwald, Rudolf Slánský či Jan Masaryk – je prakticky nemožné si zapamatovat. Defilují na plátně v mnoha rozhovorech v kancelářích, na schůzích i schůzkách, ale jen ten, kdo se velmi nadprůměrně orientuje v této historické etapě, pochopí, co se právě děje, k čemu to směřuje a proč.

Nemluvě o řadě linií a motivů, které se jen tak zjevují a zase vytrácejí. Nejspíš už nebyl čas a prostor je víc rozehrát, ale Trojan se jich nechtěl vzdát.

Teprve zhruba v poslední čtvrtině dvouapůlhodinového filmu dostane vše dramatičtější a osobnější rozměr, s uprchlickým motivem stoupá napětí, s rodinným dramatem i emoce, které do té doby takřka chybějí. Toman totiž nemá zdatného protihráče a film nemá prakticky žádnou sympatickou postavu, k níž by si divák mohl vytvořit citový vztah.

Není to ani jeho manželka Pesla: když muž stoupá, je z ní ohavná panička, když jde dolů, neunese pád. A Toman sám není kontroverzní postava, je to jednoduše politický šíbr a šmelinář, a dokonce i tam, kde někomu pomohl, je jeho čin znesvěcen mamonářstvím.

Právě proto je i podání velmi dobře zvoleného Jiřího Macháčka v hlavní roli přes veškerou snahu a hercovo nepopiratelné charisma málo platné – Toman je příliš jednostrunný, ve filmu nejsou chvíle, kdy by ho člověk chtěl mít rád, a to je pak těžké něco víc uhrát.

Z vnější stránky je film velmi pečlivě připravený i natočený, má velmi působivě vytvořenou atmosféru Prahy té doby i typově velmi dobře zvolenou většinu herců, mezi nimiž vynikne vedle Macháčka nejvíc Roman Luknár v roli Jana Masaryka. V té atmosféře se ale moc mluví a jen málo hraje.

Toman
Česko 2018, 145 min. Režie: Ondřej Trojan, hrají: Jiří Macháček, Kateřina Winterová, Roman Luknár a další

Celkové hodnocení 65 %

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám