RECENZE: Pearl Jam a žhavý devadesátkový klubový koncert

A šla na to důsledně. Pódium vzadu neuzavřela vysokou stěnou, jak tomu u halových koncertů obvykle bývá, nýbrž se rozhodla nechat je takzvaně průhledné a tím pádem mohli pořadatelé posadit diváky i do ochozů za ně.

Na hlavami muzikantů byly umístěny světelné panely a jakési koule, které se podle nálady skladeb přibližovaly dolů a vytvářely zajímavé barevné světelné a vizuální efekty. Po stranách scény byly umístěny dvě obrazovky, na nichž běžely záběry z dění na pódiu. Zprvu byly jen černobílé, tedy retro, a táhly do devadesátých let přímo učebnicově. Když se později přenášely záběry barevné, bylo už o atmosféře koncertu rozhodnuto a v tu chvíli to nehrálo důležitou roli.

Byť bylo v hale nějakých osmnáct tisíc diváků, proměnili Pearl Jam výkonem a přístupem ke svým písním prostor v bezprostřední rockový klub. Dopomohli si k tomu celkovým zvukem, který byl takzvaně špinavý a patřičně syrový, stejně tak kompletně živou instrumentací a zpěvem, a samozřejmě písničkami, které ponechali v původních aranžérských zvukových verzích.

V každé z nich mají Američané srdce na dlani. Jsou v nich příběhy, pocity, vše je otevřené a bytostně upřímné. Se základní sestavou Eddie Vedder (zpěv), Mike McCready a Stone Gossard (kytary), Jeff Ament (baskytara) a Matt Cameron (bicí) je hrál i pianista Boom Gaspar, jenž s ní naživo vystupuje už od roku 2002.

Vedder zpíval s takovým nadšením, že tu a tam opustil, především na začátku koncertu, intonační linii a jeho hlas se potuloval kolem ní. Velmi rychle ale nabral jistotu, a tak když před písničkou Help Help z alba Riot Act z roku 2002 zazpíval velmi osobitě a pouze s kytarou fragment skladby Help! od Beatles, bylo patrné, že svůj hlas bezpečně ovládá. Totéž demonstroval na začátku prvního přídavku v komorně pojatých skladbách Man Of The Hour a The End, v nichž vedle zvuku kytary hrál hlavní roli jeho zpěv.

Přitom se někdy topil v záplavě tónů kytar a tepotu rytmiky, když z instrumentálního dění na pódiu vznikala takzvaná zvuková koule, kdy byly všechny nástroje slité v jeden nečitelný celek. Nebyl to sice stabilní úkaz, ale v určitých pasážích se dostavoval. I ten nicméně velmi zásadně připomněl klubové koncerty v devadesátých letech.

Publikum bylo z kapely a atmosféry vystoupení, kterou samozřejmě spoluvytvářelo, nadšené. Sedící diváci vstali už při příchodu Pearl Jam na pódium, a jestliže při prvních dvou písničkách (Pendulum a Nothingman) docházelo k jakémusi zdvořilostnímu seznamování se, od třetí skladby Corduroy už se dostavila pravá atmosféra rockového koncertu, kdy muzikanti i diváci táhli za jeden provaz.

Pro diváky v Praze nachystali Pearl Jam i s přídavky šestadvacet písniček. Nadto neztratili mnoho ze svého mladistvého nasazení, protože jejich kondici na nedělním koncertě by jim mohla závidět kdejaká mladičká punková kapela, která se chodí na pódia především pohybově vyřádit. Američané k tomu automaticky přidávají znamenité skladby a výborné pěvecké i instrumentální výkony.

Hodnocení: 90 %

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: