Článek
Vlastně to byla spontánní oslava vydařeného ročníku. Jeho program byl totiž nejbohatší v celé historii akce. Po většinu doby konání pražilo slunko a koneckonců když zahraniční účastnící vyslovili na pódiu slovo „Ostrava“, zpravidla to znělo jako… oslava.
V sobotu večer se nicméně přihnala bouře. Po dvacáté hodině se nebe nad bývalými železárnami zatáhlo, udeřily hromy i blesky a na severomoravskou metropoli se snesl silný liják. Intenzivní byl dobrých třicet minut, dobíhal pak hodinu a půl. Mnozí diváci na to ale nedbali a s chutí si v loužích zatančili „mokrý tanec“. Jistě s vědomím, že déšť k festivalům patří.
O vrchol poslední noci se postaraly tři taneční formace. Nejvíce písničkoví byli Britové Jamiroquai, v jejichž čele od roku 1992 stojí Jay Kay. Nastoupil v teplákové soupravě a džínách, na hlavě měl světélkující čelenku a pustil se spolu s kapelou do písniček, jejichž pilířem je elektronický beat a přidanou hodnotou dobře opracované popové melodie.
Po dešti přišla taková hudba vhod, lidé při křepčení alespoň snáze osychali. Jamiroquai navíc předvedli dobrý výkon, který podali s nadhledem, přitom vášní pro hudbu, kterou žijí.
Německý houseový tandem Booka Shade pak oprášil fádní taneční muziku, která po celou dobu festivalu zněla z párty stanů. Jejím účelem je roztančit, jinou než doplňkovou hodnotu nemá.
Francouzská kapela Justice diváky v tanci udržela i v samotném finále festivalu. Její tvorba je v porovnání s Booka Shade přece jenom sofistikovanější, její aranžérské nápady zajímavější. I proto to byl na závěr akce dobrý set.
S několikaminutovým zpožděním (kvůli silnému dešti) nastoupila birminghamská zpěvačka Laura Mvula. Patří k těm soulovým, má zajímavý hlas, nicméně její koncert byl trochu nezáživný.
Laura Mvula na Colours.
David Koller na festivalu v Ostravě.
Podobné to bylo i s etno-elektronickými Afro Celt Soundsystem. Prvky world music v tanečním hávu přinesou chuť tančit, to bezesporu. Na ploše delší než třicet minut je to ale stereotypní, protože mnoho nápadů v sobě nemají.
Roli hudebního „klasika“ tedy s chutí převzal David Koller, který umí svými písněmi i charismatem diváky pokaždé takříkajíc dostat.
Za rok zase v půli července
I v sobotu byl program rozložen na dvacet scén, i v sobotu se na festivalu diskutovalo v rámci fóra Meltingpot. Areál, jenž byl vyprodaný, byl skutečně plný, a protože na Colours of Ostrava jezdí především kulturně poučené publikum, nebyla na přítomných znát z předešlého třídenního maratónu žádná únava. S ohledem na to, že program v jeden moment obvykle lákal hned na několik míst, by se to přitom klidně dalo očekávat. Pro opravdové kulturní fanoušky je totiž tento její svátek také fyzickým maratónem .
Festival Colours of Ostrava si letos řekl o pozici silného evropského setkání. Jistě ji získal, byť pořadatelé museli první den čelit obrovskému náporu diváků u vchodu do areálu, který kvůli tomu, že se blížily koncerty největších hvězd dne, vyřešili tím, že je pustili dovnitř otevřením vstupu.
Na závěrečné tiskové konferenci se za to ředitelka Zlata Holušová omluvila a ubezpečila novináře, že organizátoři udělají vše proto, aby se v budoucnu nic podobného neopakovalo.
Příští ročník se uskuteční od 18. do 21. července. Samozřejmě s ambicí, že jeho program bude alespoň tak silný a zajímavý, jako byl ten letošní. Byť se totiž v reportážích z Colours věnujeme především dění na velkých scénách, jako obvykle byla spousta opravdu kvalitní hudby k mání i na těch menších. Přesně tak, jak si pořadatelé před lety předsevzali.