Fanoušci mohli třeba zjistit, co se hraje u sousedů v Německu. Trio Red Wine předvedlo v útrobách betonového bunkru zvláštní mix nové vlny, postmoderního kabaretu, elektroniky i nové vlny. Kytarista a zpěvák Joe Haage dokonce seskočil z pódia a vyrazil do publika. Někteří fanoušci se tvářili dost vyděšeně, když s nimi frontman zapřádal dialog prostřednictvím výrazového tance.

Vokalista Kraftklub, kapely pocházející z Chemnitzu, byl také talentovaným performerem. Využil bedny coby mini pódia a pantomimicky vyjadřoval emoce. A k tomu drtil mezi zuby německé chrčivé texty.

Soubor díky červeným bundičkám, černým kalhotám a bílým košilím připomínal lázeňský estrádní orchestr. Jeho skočný hudební eintopf tento dojem podporoval.

Sextet Eskimo Callboy z  Porúří, se dvěma vokalisty v první linii, hrnul před sebou do davu zahuštěnou hmotu živenou metalem, elektronikou i hardcorem. V jeho případě bylo vidět, jak prostředí člověka ovlivňuje. V domovské oblasti skupiny jsou totiž hlavně ocelárny.

Tak trochu jiná hvězda

Spojenecká provenience si s nimi co do syrovosti rozhodně nezadala. Třeba takoví Three Days Grace z Kanady. V centru pozornosti stál kromě vokalisty Matta Walsta pohazujícího černou emo patkou i vousatý kytarista, který plnými hrstmi házel fanouškům trsátka. I v tomto případě třaskavá směs post grunge a metalu zabrala.

Australané Cash Savage and The Last Drinks, mající zálibu v syrovém blues a country, měli naopak za mikrofonem ženu. Ovšem takovou, která by položila na páce kdejakého kamioňáka. Její chraplavý hlas navíc vyprávěl příběhy o životě v plné nahotě bez obalu. Taková je zkrátka frontwomanka Cash Savageová.

Největší hvězda festivalu však hrála podle mnoha lidí mimo hlavní pódia. Projekt Thurston Moore Group totiž vystoupil v klaustrofobním betonovém hangáru.

Thurston Moore založil legendární Sonic Youth.

Thurston Moore založil legendární Sonic Youth.

FOTO: Jan Šída, Právo

V čele souboru stojí člověk, který založil legendární kapelu Sonic Youth a spolupracoval například s Yoko Ono, Lidií Lunchovou či Johnem Zornem. Kapela nabídla zvláštní odstín alternativního rockového soundu.

Trocha melancholie nikoho nezabije

Evanescence byli přivítáni velkolepě. V první řadě vlála česká vlajka a vítací transparent, věštící kapele ještě dlouhé roky života. Jako věštitelka budoucnosti vypadala i zpěvačka Amy Leeová. Přišla celá v černém rouchu, stažená širokým páskem připomínajícím obruče. A jako závoj jí vlály havraní vlasy.

Při pozorném pohledu si leckdo všiml, že jí přibyla nejen léta, ale i kila. Vypadala sice jako panímáma, nicméně hlas má stále famózní. Když se do toho opřela, rozdrnčela temnou strunku v každém, kdo o to aspoň trochu stál. A zároveň ho vzala s sebou na chvíli na odvrácenou stranu dobra.

Nicméně Evanescence nejsou žádná satanistická úderka, jejich hlavní zbraní je mírně nihilistická romantika. Když Leeová pěla u klavíru a tvrdá kytara jí dělala při tom garde, leckoho možná napadlo, že i tajemná krása může mít mírně barvotiskové odstíny.

Rock for People se stále víc posouvá k modernímu pojetí pracujícímu s poučeným fanouškem, jenž se orientuje v  hudebních trendech a není líný si vyhledávat informace o méně známých interpretech. Klasickému festivalovému nomádovi, hledajícímu hudbu jen jako doplněk k pivu a prázdninovému povídání, zdá se pomalu na tomto festivalu odzvonilo.