Režisér Peter Bebjak a scenárista Tomáš Bombík komplikovanou hru mezi ovdovělým otcem a sotva dospělou dcerou, v níž se mají před divákem postupně odhalit motivace jejich činů, propojili ještě s příběhem mladého muže, který se znovu zaplete se zločinem, sotva vyjde z vězení, a s případem podivných mafiánských obchodů vysoce postavených právníků. Ani tím se jim však nepodařilo odpoutat pozornost od počátečních nelogičností a s hlavním hrdinou Richardem (Ondřej Vetchý) se pochybnosti táhly až do samého konce.

Těžko totiž přijmout, že by se jakýkoli otec, od kriminalisty po pošťáka, nezeptal dcery, koho a proč zabila, když mu v noci najednou zazvoní u dveří celá od krve a přizná se k vraždě. Uvěřitelné není ani to, že by okamžitě posadil zakrvácenou dívku do auta, odjel s ní přes celé město na místo činu – a riskoval, že si jí někdo v tom stavu všimne – a teprve nad mrtvolou v bytě by zjistil, co je oběť zač.

Motivaci Richardova podivného chování se ale divák nedozví ani později. Bohužel k tomu asi neexistuje žádný jiný důvod než ten, že odhalit identitu oběti se zdálo filmařům efektnější na místě činu, ale vymyslet věrohodný způsob, jak takovou scénu získat, nedokázali. Poněkud málo se však snaží i dále. Přesvědčivě neznělo Richardovo vysvětlení dceři, proč se snaží její zločin utajit, a kriminalista se i dál v příběhu velmi snadno „veze“ v nastoupené cestě, dá se říct, že zcela podle přání autora. Odůvodnit totiž úplně vše Richardovým skrývaným a v závěru odhaleným pocitem viny je málo. Až tak jednoduše ustrojená bytost za prvé není věrohodná a za druhé pro diváka ani zajímavá.

Je to škoda, protože Ondřej Vetchý se skutečně snažil, představitelka jeho dcery Elizaveta Maximova se předvedla jako talentovaná herečka, Jan Plouhar je pro režii v podstatě sázkou na jistotu a dobré výkony odvedli i další herci.