Jistě je dobré objevovat nové autory, ale Kruckemeyerova hra nepřináší svou výpovědí ani tvarem v zásadě nic nového, jen rozmělňuje postupy takzvaného postdramatického divadla opouštějícího dialogičnost a dramatičnost v tradičním slova smyslu. Jeho text pracuje s paralelními monology pětice postav  - Australanky Silvie Wistové (Magdaléna Borová), Němky Elise Dabelsteinové (Lucie Štěpánková), Ilsanďanky zvané Řekyně Emma (Lucie Polišenská), Angličana Noaha Kearneye (Petr Vaněk) a Australana Caleba Prossera (Jiří Suchý z Tábora).

Každý z nich přináší na jeviště svůj příběh a své problémy spočívající převážně v oblasti vztahů. Jenže podobné (a lepší!) texty jsme už na jevišti viděli v 90. letech od autorů, jako jsou Roland Schimmelpfennig, Dea Loherová, Sarah Kaneová, Marius von Meyenburg či Elfriede Jelineková. Kruckemeyerův text sice občas pobaví, ale jeho příběhy spočívající na jediné výchozí situaci se brzy okoukají a oposlouchají.

Režisér Štěpán Pácl umístil postavy do obří veřejné prádelny.

Režisér Štěpán Pácl umístil postavy do obří veřejné prádelny.

FOTO: Petr Neubert

Režisér Štěpán Pácl svedl postavy do veřejné prádelny jako prostoru, kde se v anonymitě protínají osudy lidí z nejrůznějších konců světa. A obraz obřích praček, do nichž místo prádla vkládají své životy a do jejichž kulatých bubnů vykřikují svá traumata, je nápaditý a funkční.

Nedá se ani říci, že by si herci své postavy neužívali, a publikum, zvláště to generačně spřízněné, se nebavilo. Jenže „dramatické prádlo“ Kruckemeyerovy hry je poněkud obnošené a zaprané, takže i když inscenace trvá jen sto minut bez pauzy, od pocitu nudy nepomůže ani stupňující se expresivita hereckého projevu.

Finegan Kruckemeyer: Na moři, zírám nahoru
Překlad: Jan Tošovský, režie: Štěpán Pácl, dramaturgie: Marta Ljubková, pohybová spolupráce: Lucia Kašiarová, scéna: Pavla Kamanová. Česká premiéra 9. března na Nové scéně ND, Praha, psáno z 2. premiéry 13. března.

Celkové hodnocení: 50 %