Děláte při hře na piano chyby?

Jistě. Myslím, že byste jen těžko našla pianistu, který odehraje koncert bez sebemenší chybičky. Jsou to tisíce not, bylo by zvláštní, kdybych nic nepokazil.

Existují pro vás příliš složité skladby?

To ani ne. Ale některé vyžadují opravdu mnoho času, abych se je naučil. Například Klavírní koncerty Sergeje Prokofjeva by mi nejspíš zabraly měsíce cvičení. Nejen mně, ale většině pianistů. Jsou to jedny z nejobtížnějších skladeb, které kdy byly napsány. Nicméně myslím, že nic není nehratelné.

FOTO: Petr Horník, Právo

Jste úspěšný hudebník. Předpokládám, že jste si už splnil mnoho snů. Jaké jsou vaše další pracovní a umělecké cíle?

Mám úspěch především v Asii, kde je obrovský trh. Jsem šťastný, to určitě. Nenazval bych to proto asi snem, ale bylo by pro mě příjemné a hezké uspět více i jinde.

V poslední době se prosazujete i v Evropě. Jak to máte s Amerikou?

Tam se teprve o něco začínám pokoušet. Je to rovněž obrovský trh, nebude to snadné.

Jakým skladatelům se nyní nejraději věnujete?

Mám rád ruské klasiky. Miluji Prokofjeva, Stravinského, romantismus. Také mám pocit, že čím jsem starší, tím víc se také obracím k naprosto základním skladatelům, jako jsou Bach, Beethoven a Mozart. Bacha si zamilovávám víc a víc. Každé ráno se budím s jeho Suitami pro violoncello nebo s Goldbergovými variacemi. Ta díla nyní poslouchám z klasické hudby nejčastěji.

Posloucháte i hudbu jiných žánrů?

Většinou si kupuji a poslouchám klasiku. Ale když chci vyrazit ven, pustím si elektronickou hudbu. Doma si ji nepouštím, není to pro ni správný prostor. Patří spíš do klubů, v nichž se tancuje a lidé se baví s přáteli. Nedovedu si představit, že si v obýváku pustím nějaké hard-core techno a budu u toho relaxovat.

Když mluvíte o prostoru, jak důležitá je pro vás atmosféra místa, kde hrajete?

To záleží, o jaký typ koncertu jde. Jestli je to sólový klasický koncert, koncert s orchestrem, nebo crossoverovou show. Když jde o klasiku, vystupuji v tradičních koncertních sálech, které mají kvůli akustice omezenou kapacitu. Je v nich klidnější prostředí, lidé neblázní a nekřičí nadšením. Oproti tomu ve sportovních halách a arénách je naprosto odlišná energie. Díky světlům a podobným efektům vznikne atmosféra popové show, hraje se tam hlasitěji. Užívám si ale obojí.

Ve kterých sálech či arénách vystupujete nejraději?

Z těch klasických mám nejraději Suntory Hall v Tokiu. Je to jeden z nejdůležitějších sálů pro klasickou hudbu na světě. Akustika je v něm naprosto fantastická a miluju piana, která tam mají. Mám vztah i k šanghajské Grand Stage Aréně, kde už léta pravidelně uzavírám turné. Má pro mě zvláštní význam.

Které ze svých kolegů nejvíce respektujete?

Jedna z mých nejoblíbenějších pianistek je Argentinka Martha Argerichová. Je mým vzorem, na jejích nahrávkách jsem vyrůstal. Obdivuji i slavného chorvatského pianistu Iva Pogoreliče. Mám rád mnoho ruských pianistů a také mladého čínského pianistu Yundiho Li, který famózně interpretuje Chopina.

Co mohou fanoušci očekávat od vašich blížících se koncertů v České republice?

Zahrajeme mnoho skladeb z mého aktuálního alba Croatian Rhapshody. Část koncertu bude věnována i klasické hudbě. Na pódiu nebudu sám, přijede se mnou i bubeník.

Croatian Rhapsody jste vydal před třemi lety. Pracujete na novém albu?

Ano, proto letos nebudu tolik koncertovat, dokonce nepojedu ani na asijské turné. Musel jsem udělat pauzu, a to i proto, že jsem loni koncertoval až příliš. Nyní se chci soustředit na natáčení své nové desky, která vyjde příští rok.

Co ji bude charakterizovat?

Snažím se na ni vybrat ty nejkrásnější melodie. Nezáleží na tom, odkud pocházejí, zda jsou to klasické skladby, melodie z filmů, muzikálů či z rockové hudby. Přepracuju je do svého stylu, to znamená do hry piana s bohatými aranžemi. Album by mělo být bez přehnané produkce, spíš s přirozeným zvukem.