Hlavní obsah

Řeknou, co doktor chce slyšet, a jdou domů. V Česku selhává systém ochranné léčby pro násilníky

Ochranné léčení v Česku ukládají soudy s cílem snížit pravděpodobnost opakování trestné činnosti nebo zabránit její eskalaci. Děje se tak nejčastěji v případech, kdy pachatel jednal ve stavu snížené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou. Toto opatření je často ukládané pachatelům sexualizovaného násilí. Možnosti ochranné léčby jsou dvě - ambulantní a ústavní. Vše zní naprosto logicky a na papíře poměrně líbivě. V praxi ale systém v určitých oblastech selhává.

Foto: Profimedia.cz

Ilustrační foto

Článek

V českém zdravotnictví stále chybí ucelená koncepce ochranného léčení. To dokládají i slova pacienta, jehož redakce zná, ale říkejme mu David. Pod podmínkou anonymity Novinkám popsal, jak ústavní a ambulantní léčení probíhá v praxi. David byl v minulosti odsouzen za trestný čin sexuálního charakteru. Soud mu nařídil ústavní léčbu, která byla později změněna na ambulantní formu.

„Neměl jsem standardní pravidelné termíny. Domluvili jsme se, že když pojedu směrem, kterým je ordinace, tak přijdu na pohovor. Tam jsem říkal, že všechno je v pořádku a nemám žádné deviantní myšlenky. Já jsem měl čárku a doktorka peníze od pojišťovny. To je celá léčba, s lidmi se de facto nijak nepracuje,“ popsal David s tím, že na kontroly jezdil přibližně jednou za dva měsíce. Pravidelné termíny Davidovi nikdo nenařídil. Jenže v tu stejnou chvíli může být situace na druhé straně republiky jiná. Neexistují žádná jednotná pravidla.

„V současné době je frekvence ambulantních kontrol zcela na uvážení daného odborníka a jeho domluvy s pacientem,“ říká psychiatr a soudní znalec Marek Páv s tím, že tvorba standardu pro ambulantní léčení je v řešení.

Zároveň dodává, že v současné době neexistují data, která by dokládala údaje o tom, kolik má daný lékař v péči pacientů s nařízeným ochranným léčením a jak často je kontroluje. „My to teď nevíme. Struktura poskytovatelů a četnost kontrol není známá,“ vysvětluje.

Hlavním účelem ochranného léčení by měla být ochrana společnosti před pachateli, jejichž pobyt na svobodě bez vhodné léčby je v důsledku jejich duševního stavu nebezpečný. Ochranné léčení by mělo trvat tak dlouho, dokud to vyžaduje jeho účel, v případě ústavního pak nejdéle dva roky. Soud jej může následně prodloužit.

Pokud by jim pacient řekl, že měl nějaké puzení, zakážou mu vycházky, zvýší medikaci a člověk má automaticky větší problém
pacient David

Jedná se spíše o stabilizaci pacienta než o jeho samotné vyléčení. Nicméně mělo by fungovat především jako preventivní opatření pro společnost. Ochranná ambulantní léčení byla soudně uložena i v případech, o kterých psaly Novinky a kde figurovaly sexuální delikty.

Trenér juda znásilnil chlapce na sportovním táboře poté, co vyšel z vězení, podstoupil dvouletou ústavní léčbu a dál se léčil ambulantně.

Soud uložil vedle podmíněného trestu ochranné ambulantní sexuologické léčení i otčímovi Kristýny, který dlouhá léta pohlavně zneužíval svou nevlastní dceru. Konkrétně jemu byla diagnostikována hebefilie (sexuální porucha se zaměřením na dospívající v období časné až střední puberty, pozn. red.).

Jak je jeho léčení účinné, je otázkou. Nicméně podle informací Novinek mu ani podmínka a nařízená léčba nebrání, aby dále na sociálních sítích komentoval fotografie mladých dívek s nabídkami o navázání bližšího kontaktu.

Foto: Novinky

Vybrané screenshoty ze sociálních sítí

Konkrétně hebefilie patří mezi parafilie (sexuální deviace), u nichž se odborná veřejnost shoduje, že nejsou vyléčitelné v tom smyslu, že by bylo možné sexuální preferenci zcela odstranit. Podle Páva se ale sexuálního násilí dopouštějí i lidé bez diagnózy. „Existuje široká paleta rizik, která vedou ke spáchání sexuálního násilí. Parafilní puzení lze do určité míry modifikovat – farmakologickou léčbou, psychoterapií, posilováním sebekontroly a dalšími prostředky,“ objasňuje.

Sám pacient David popisuje, že mu byla farmakologická léčba zrušena už během ústavního léčení. Novinkám popsal i průběh svého ochranného léčení v ústavu. „Tam jsem si vydupal, že ji nechci, protože ji dávali automaticky každému. Ráno dostanete léky, některý den je skupinová terapie a když není, chodíte na zahradu dělat pracovní návyky. Jednou za čas se napíšete k doktorce a to je celé. Každý pacient chce jít domů, takže vždycky stejně řekne to, co chtějí slyšet, aby šel co nejdříve domů,“ líčí své zkušenosti.

„Psali jsme deníky. Já jsem už pak psal jen, že je vše v pořádku. Jeden lékař dokonce prohlásil, že za 30 let nečetl ani jednou, že by měl někdo deviantní myšlenky. Logicky to tam nikdo nenapíše, pokud by jim pacient řekl, že měl nějaké puzení, zakážou mu vycházky, zvýší medikaci a člověk má automaticky větší problém,“ popisuje pacient ústavní ochrannou léčbu.

Výběr článků

Načítám