Článek
Saarikoski u nás nepatří k nejznámějším finským autorům, doma však platí za literární celebritu. Střídal ženy, měnil sňatek za sňatek a hlavním příjmem energie pro něj byl alkohol. Ten ho po tělesné stránce ruinoval a očividně měl podíl na jeho depresivních a úzkostných stavech. Tak Saarikoski žil a přesně to předává čtenáři – potažmo své tou dobou současné ženě – v knize.
Joyceovu tvorbu Saarikoski dobře znal, byl jeho překladatelem do finštiny a zároveň mu byl zjevně blízký experiment. Z jeho psaní vyzařuje i určitá touha po exkluzivitě a sebejistota ve vlastním projevu. Dopis pro mou ženu se vyznačuje extrémní upřímností, syrovostí, absencí kontroly nad textem. Ten je protkaný vulgarismy a perverzí, nespočtem jeho sexuálních zážitků i každodenních vyměšovacích rituálů, které neopomíná s chutí popsat.
Kniha vlastně nemá žádný děj, jde skutečně o volný proud vědomí, který tvoří jednak linie autora jakožto pozorovatele, tedy zaznamenávání událostí dějících se kolem něj a jeho reakcí, a ve druhé linii jde o jeho vzpomínky, nejčastěji spjaté s jeho životem v Dublinu v minulosti a zejména se ženami, které jeho aktuálnímu vztahu předcházely. Zpracovává zkušenosti, zážitky a výrazně zmiňuje pomalé konce vztahů a rozchody. Kniha je prodchnuta melancholií až nostalgií a čiší z ní pocit jakési životní osamělosti, kterou nemůže spravit přítomnost nikoho.
Hodnotu Dopisu pro mou ženu lze hledat nikoli v obsahu, který má povahu vulgarismy napěchovaného pokleslého výpočtu sexuálních a tělesných eskapád, ale právě ve formě. Ve snaze navázat na Joycea, napsat svou verzi, vyjádřit tak určitou úctu k jeho dílu, vymezit se vůči jeho přínosu světové literatuře.
| Pentti Saarikoski: Dopis pro mou ženu |
|---|
| Dybbuk, překlad Michal Švec, 144 stran, 151 Kč |