V knize vyprávíte příběhy lásky, boje a smrti. Co spojuje hrdiny, které jste oslovila od Londýna přes Írán, Nigérii, Rusko až třeba po Fidži?

Vědomí, proti čemu se staví, a odvaha. Vybavuji si slova jednoho muže, který říkal, že nebezpečí znamená podcenit hrozbu fundamentalismu, jenž je pro nás svým způsobem smrtelný. Po roce byl zabit. Další je odvaha, odvaha nejen věci vidět, ale rozhodnout se vnímat je jako nepřijatelné a podpořit oběti násilí.

V souvislosti s odvahou vzpomínám na pákistánského právníka, s nímž jsem se setkala poté, co kniha vyšla. Ale já na ní pracuji dál. Je to člověk, který po útocích na školu v Péšavaru organizoval setkání v mešitách, jejichž duchovní odmítli ten útok odsoudit. Bylo mu šestadvacet let a říkal: Nevím, jak dlouho budu žít. Pro mě je tragické, když ti, kdo zastupují v USA extrémní pravici, vidí pouze vrahy, ale ne ty, kteří se dokážou postavit na odpor.

Na koho si vzpomenete nejdřív, když se řekne muslimský fundamentalismus?

Záleží na tom, kde se pohybuji. Když jsem v západní zemi, vybavím si někoho, kdo je důvtipný intelektuál, třeba Tarku Ramadanovou, která propaguje velmi měkkou verzi islámu. Na jiných místech je to někdo, kdo je připraven zabíjet právě proto, že někdo jiný nesouhlasí s jeho názorem.

V knize uvádím, že lidé jsou velmi rozdílní. Někteří propagují násilí, jiní říkají, že upřednostňují sociální program. Další nemluví o útlaku, ale zvolili nějakou jinou ideologii, která sama o sobě připravuje úrodnou půdu pro ty, kteří násilí páchají.

V knize máte kapitolu o tom, zda mezinárodní společenství chce nějakou změnu. Co si o těchto aktivitách myslíte?

Záleží na konkrétní situaci. Ve Spojených státech se historicky domnívali, že je užitečné spolupracovat s fundamentalisty, například v Saudské Arábii nebo v zemích Perského zálivu. Tam docházelo k podpoře wahhábismu i jeho exportu. Když si vezmeme období studené války, západoevropské státy se domnívaly, že komunismus je větším nebezpečím a v té době podporovaly v Pákistánu Zia-ul-Haqa, protože byl protikomunisticky orientovaný.

A co velmoci?

U velmocí bych zobecnila, že vždycky předřazovaly vlastní politické zájmy před tím, co by bylo nejlepší pro konkrétní zemi a její obyvatelstvo. Pokud bychom se měli snažit to vyřešit, tak se to může stát jedině v případě, když se vlády rozhodnou, že není možné sledovat pouze krátkodobé zájmy, ale nadřadit jim to, co se dá vyhodnotit jako dlouhodobé. Měli bychom naslouchat lidem, kteří hovoří v mé knize.

Když zjistíme, jak to funguje, tak bychom měli naslouchat intelektuálům a novinářům v Afghánistánu a Alžíru, kteří tam žijí dennodenní skutečnost a jsou velmi schopni ji popsat. Dodala bych, že aktivita každé vlády, která ospravedlňuje porušování lidských práv tím, že bojuje proti fundamentalismu, není přijatelná. Podkopává úsilí všech lidí, které jsem v knize popsala. Ať už je to Rusko, nebo Čína. Je třeba zasahovat efektivně v souladu s mezinárodními smlouvami.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: