Článek
Jaké vaše nové album je?
Vybrala jsem na ně skladby, které mám ráda a dlouho jsem je nosila v hlavě. Benjamin Britten a jeho Suita pro harfu je jedna z nejzásadnějších kompozic pro tento nástroj dvacátého století. Skladby Klementa Slavického, Ilji Hurníka, Luboše Sluky, Miloslava Kabeláče a Jiřího Gemrota jsou také vynikající a s Brittenovými srovnatelné. Navíc jsou poprvé nahrány na cédéčko.
Kdy jste se rozhodla spojit svůj umělecký život se hrou na harfu?
Asi ve třinácti letech. Začala jsem na ni hrát z trucu, abych nemusela hrát na klavír. Říkala jsem si, že nebudu muset tolik cvičit, protože má učitelka hry na klavír chtěla, abych se nástroji věnovala několik hodin denně. Hrála jsem docela slušně, ale v těch letech se mi tolik cvičit nechtělo. Harfu jsem pak nejprve brala jako zábavu, až teprve na konzervatoři jsem dospěla k tomu, že hrát na ni mě baví. O tom, že pro mě bude hraní obživou, jsem poprvé začala uvažovat ve čtvrťáku, kdy jsem se dostala do mládežnického Orchestru Gustava Mahlera.
Kateřina Englichová pokřtí své album 26. listopadu v Praze.
Změnilo to váš vztah k nástroji?
Bylo to v osmdesátých letech, tedy za hluboké totality, a já najednou dostala možnost vyjet s orchestrem do zahraničí. Nejdříve jsme jeli do Rakouska, kde jsme měli třínedělní soustředění, a potom jsme vyrazili do Francie, Španělska, Německa a dalších států Evropy. V dalším roce jsem se do orchestru dostala znovu, ale to už bylo proto, že jsem se rozhodla být harfenistkou a jezdit hrát po světě.
Na kterých místech se vám ve světě dobře hraje?
Asi bych měla říct Carnegie Hall, protože síla toho místa je úžasná. Hrály tam světové hvězdy a já tam mohla hrát také. Nesmírně to na mě zapůsobilo a byla jsem hrdá, že si mi to podařilo. Upřímně ale musím říct, že s přicházejícím věkem hledím na věci trochu jinak, a proto jsem pocit výlučnosti i zadostiučinění zažila i na mnohem menších a neznámých místech.
Na kterých?
Třeba letos v Deštném v Orlických horách. S kolegou Vilémem Veverkou jsme hráli v tamním zdevastovaném kostele. Byl to benefiční koncert, který měl přinést peníze na další opravu. Kolem kostela byl hřbitov, v dáli hory, prostě nádherné prostředí. Kostel byl narvaný, lidé celou dobu stáli, byli úplně potichu a sedmdesát minut poslouchali harfu a hoboj.
Lze na harfu hrát novátorsky?
Techniky hry se mohou měnit, můžete hrát agresivněji či rytmicky, ale nelze změnit základ. Totéž platí o zvuku nástroje. Dnes jsou technicky tak dokonalé, že je spousta lidí překvapena, jak silně hrají. Vlastním i elektroakustickou harfu, která se dá nazvučit jako elektrická kytara. Nejsem rocková harfistka, mým základem je klasika, ale nejsem proti účelové stylizaci.
Je v klasické hudbě dostatek skladeb pro harfu?
Myslím, že ano. Nejvíce je jich z dvacátého století. Také se běžně stává, že hrajeme skladby určené původně pro klavír nebo jiné nástroje. Já sama je velice ráda upravuju.
Věnujete se také interpretaci soudobých skladeb. Jaké jsou?
Jak které. Pro mě je důležité, abych buď vycítila, anebo na základě osobních setkání věděla, že jejich autor je člověk, který hudbu pojímá komplexně a velmi dobře ji zná. Jsem ráda, když vím, že si prošel úpravami muziky, transponováním do jiných nástrojů i tónin a podobně.
Máte oblíbeného soudobého autora?
Třeba Sylvii Bodorovou. Všechny uvedené parametry splňuje, což nám nebrání se spolu nad skladbami přít. Je ale ochotna diskutovat a vždycky najdeme společnou řeč. Velmi blízká je mi i hudba Jiřího Gemrota, jehož Trio for Oboe, Harp And Piano je na mé nové desce.