Existuje v žánru klasické hudby žebříček nejprestižnějších nástrojů?

Jakýsi imaginární asi ano. Na prvním místě je pravděpodobně lidský hlas, tedy zpěv. Ale to berme jako poněkud specifickou kategorii, protože se nejedná o nástroj. Mezi nimi jsou podle mě v čele klavír, housle a cello a potom už by měl být hoboj. Ambicí hobojisty by mělo být se těmto nástrojům co do atraktivity a důležitosti vyrovnat. Ostatně je to právě hoboj, který má ve finále, za určitých okolností, k lidskému hlasu zdaleka nejblíže.

Je to tedy i vaše ambice?

Pochopitelně to je právě má ambice. Sólový hoboj má určitě co nabídnout. V historii k němu patří dvě silné hudební epochy, baroko a hudba po roce 1945, kdy hoboj jako sólový nástroj zažívá velkou renesanci. Je to dáno tím, že řada předních světových autorů věnovala hoboji nástrojový koncert, počínaje Richardem Straussem v roce 1945 přes dalšího německého autora Bernda Aloise Zimmermana, Bohuslava Martinů a další až do současnosti. Svědčí to o tom, že hoboj mezi elitní skupinu sólových nástrojů patří.

Byl hoboj vaše první nástrojová volba?

Jako řada mých kolegů jsem začínal na zobcovou flétnu, trochu jsem hrál i na klavír, ale nic slavného to nebylo, spíše šlo o jakýsi první praktický kontakt s hudbou. Na hoboj jsem začal hrát ve dvanácti letech, ale dlouho jsem to nebral nijak ambiciózně. Někdo chodil malovat, někdo na fotbal, já hrál na hoboj. Než jsem nástroj dostal do ruky, tak jsem měl de facto nulové povědomí o specifiku hry na něj.

FOTO: Barbora Hrdá

Čím jste chtěl být?

Pamatuji si, ještě za minulého režimu, protože jsem ročník 1978, se nás soudružka učitelka zeptala, čím by kdo chtěl být. Všichni odpovídali podle mě dost fádně a já jsem řekl, že budu prezidentem. Tehdy to byla samozřejmě legrace a trochu provokace, ale učitelka se rozhodla, že to přejde. Ve skutečnosti jsem samozřejmě neměl jasno, co bych chtěl dělat, jen mě snad trochu lákala představa studovat medicínu, tedy být lékařem.

Nakonec jste se ale rozhodl být muzikantem. Kdy to přišlo?

V sedmnácti. Tři roky už jsem studoval na konzervatoři, čímž jsem na dráhu profesionálního muzikanta aspiroval. V té době jsem se stal laureátem významné mezinárodní soutěže Concertino Praga a poznal jsem výborného francouzského hobojistu Jeana-Louise Capezzaliho, který se mnou začal pracovat. Zároveň jsem měl dobré rodinné zázemí a skvělého kantora, kterým byl F. X. Thuri. To byly podstatné okamžiky – tehdy jsem si uvědomil, že má smysl hudbu dělat takříkajíc výkonnostněji, naplňovat smělejší ambice.

Jak v praxi vypadala spolupráce s Capezzalim?

V té době byl skutečnou světovou hvězdou hobojového nebe. Začal jsem se učit francouzsky, aby mezi námi nebyla žádná bariéra, a opakovaně jsem navštěvoval jeho kurzy na francouzsko-české letní akademii v Telči.

Dalším podstatným momentem bylo mé účinkování v Gustav Mahler Jugend Orchester, kde jsem se setkal se svým dalším mentorem, světovým hobojistou Albrechtem Mayerem, a především pak s mým pozdějším berlínským pedagogem Dominikem Wollenweberem. V té době mi bylo dvacet a, viděno z dnešního pohledu, byl jsem prakticky na startu. Bez Gustav Mahler Jugend Orchester a toho, co bezprostředně následovalo, by dost možná nebyl tento rozhovor ani nové album.

Hovořil jste o dvou pro hoboj silných érách. Kterou máte raději?

Nedá se říct, že bych k něčemu tíhl víc. Je fakt, že díky příležitostem, které jsem dostával na poli interpretace poválečné hudby, respektive hudby jednadvacátého století jsem se směl vyprofilovat jako sólista. Mohl bych tedy asi říct, že to bylo toto hudební období, ale nebylo by to úplné. Repertoár komorních skladeb a koncertů pro hoboj z barokního období je totiž natolik bohatý a krásný, že se nedá opomíjet. Inklinuji k oběma epochám a věřím, že mě to jako interpreta dělá zajímavějším a komplexnějším. S mírnou nadsázkou řečeno jsem svým způsobem o jednu zkušenost bohatší pro díla z té druhé epochy.

S jakým cílem vznikala vaše nahrávka koncertů Vivaldiho, Bacha a Telemanna?

Je to luxusní projekt, jehož záměrem bylo, aby vznikla nahrávka na špičkové interpretační úrovni, která směle obstojí v konkurenci zahraniční produkce. Jinak by to ani nemělo smysl, protože všechny ty koncerty už samozřejmě nahrány byly. Zároveň vnímám jako součást vybavenosti interpreta jednadvacátého století, že je schopen reflektovat veškeré principy autentické, tedy poučené interpretace barokní hudby. Hodně mi k tomu pomohla osobní praktická zkušenost z období, kdy jsem se intenzivněji zabýval hrou na barokní hoboj.

Dal jste koncertům Vivaldiho, Bacha a Telemanna na vašem novém albu něco svého?

Originální interpretace ve smyslu jedinečnosti je nutným předpokladem pro finální realizaci. O nahrávání to platí snad dvojnásob. Posluchače zajímá, jak skladbu provede, tedy interpretuje konkrétní interpret. To je ona intelektuální součást výkonu. Věřím, že pozorný posluchač mě v těch skladbách v dobrém slova smyslu najde a pozná, nikoli však na úkor Bacha, Vivaldiho a Telemanna.