V současnosti vystavujete v ostravské MA’MA Club Gallery. Bylo pro vás důležité, že její podkrovní prostor je vizuálně zajímavý?

Za normálních okolností bych byl z takového prostoru dost nervózní. Jenže já už měl zkušenost s podobným místem z galerie v pražské Malostranské besedě, takže jsem už věděl co a jak. Zpětně si myslím, že se instalace vcelku povedla.

Věděl jste předem, jak si s prostorem poradíte?

Zprvu pouze rámcově, ale i podle této hrubé představy jsem vybíral díla. Konkrétně čtyři mísy, čtyři stély, asi patnáct váz a dva reliéfy, celkově asi dvacet věcí. Kurátor Martin Hlubuček se mnou úzce spolupracoval, mě totiž vždycky zajímá názor někoho jiného. Je to stejné, jako když si hudebník pozve do studia hudebního režiséra při nahrávání alba.

Máte své práce pojištěné?

Upřímně řečeno, bez pojištění se velká výstava dělat nedá. Ovšem výstava skla se pojišťuje velmi mizerně, pojišťovny se tomu dost brání. Na výstavy bez pojištění tedy rozhodně nevozím své nejlepší věci.

Používáte techniku taveného skla. V čem je zvláštní?

Tavení je původní technika zpracování skla ze starého Egypta. Pak vymysleli Féničané sklářskou píšťalu a vše se na dlouhou dobu změnilo. Díky tomu, že se na začátku dvacátého století začala rozvíjet technologie, bylo možné se k tavení vrátit. Ve druhé polovině dvacátého století vznikly nové pece i regulátory teploty a díky tomu se dostanete až k sochařské technologii, která umožňuje dělat artefakty velké hmotnosti.

Technologie vitrucell je váš vynález?

Je to náš vynález chráněný patentem. Slovo vitrucell je složenina z vitrum – sklo a cell, tedy buňka. Jedná se o barvení skla externím způsobem. Původně skla nejsou barevná vůbec, ale naše studio je díky zvláštním chemickým a fyzikálním procesům může obarvit. Detaily říci nemohu, jedná se o výrobní tajemství.

Kradou se i mezi skláři nápady a technologie?

Odjakživa. V Benátkách měli pro tento případ zvláštní instrument. Když nějaký člověk zcizil nápad, v postižené dílně udělali na píšťale ze skla dýku a tou ho pak probodli. Já mám v dílně dvanáct lidí a ti jsou zasvěcení do výrobního procesu. Riziko prozrazení hrozí vždy, ale jinak to nelze dělat.

Jaká byla vaše největší zakázka?

Sarkofág pro dánský královský pár, který bude vážit kolem sedmi a půl tuny. Oslovila nás americká firma, která zjistila, že by to neuměla udělat. Dánský designer Bjȍrn Nȍrgaard dodal model a my ho převedeme do skla. Já si toho umělce osobně velmi považuji, vytvořil opravdu překrásnou věc, na které bych nezměnil vůbec nic. Zatím je to asi největší věc, na které naše dílna pracovala. Většinu zakázek máme z ciziny, kromě Austrálie je uvidíte takřka po celém světě.    

Minulý rok vaše dílna zhotovila sošku Českého lva. Dostali jste tuto zakázku i letos?

Minulý rok jsme ho dělali poprvé a je tomu tak letos. Autorem návrhu je Jakub Berdych a soška projde mírnou změnou. Ale bude opět ze skla, ve kterém budou bublinky, bude vážit něco přes dvě kila. Sklo má vnitřní strukturu z bublinek a závojů. Zhotovíme dvacet pět sošek. Pak je předáme Akademii a jednu si schováme do archivu. 

Co vás vlastně na skle fascinuje?

U mě to byla láska na první pohled. Měl jsem ji zasunutou někde v hlavě. A když jsem se rozhodoval, co budu dělat po škole, bylo vše jasné. Kdyby se to nepovedlo napoprvé, myslím, že bych se ke sklářství vždycky nějakými oklikami dostal.