Doba vzniku suity se musela částečně krýt s přípravou desky Milokraj, inspirované moravskou i českou lidovou hudbou. Ovlivnilo vás při skládání přemýšlení o vlastních hudebních kořenech jako v případě Milokraje?

O kořenech a lidové hudbě jsem v tomhle případě nepřemýšlel. Nechal jsem se vést intuicí a zacházel s materiálem podle momentálního rozpoložení a nápadu. Celá šestidílná suita měla dopředu navržené schéma, jakousi mapu, která mi pomáhala udržovat si pohled na věc ze širší perspektivy. Ale máte pravdu. V té době skutečně vznikala deska Milokraje. Materiál už byl sice připraven, ale celé dění kolem bylo dost intenzivní a některé kořínky mohly prorůst.

Jaké bylo studovat u Johna Hollenbecka, Grega Cohena či Kurta Rosenwinkela, kteří patří ke světové jazzové elitě?

Kvůli těmhle lidem jsem se do Berlína vydal. Celá stáž byla intenzivní. Ve škole jsem sice tolik povinností neměl, ale výsledkem měl být hotový nový projekt, na základě jehož prezentace jsem byl do programu vybrán. Psaní muziky jsem se musel věnovat hodně.

Kromě projektu jsem psal ještě pro Hollenbeckův univerzitní Large Ensemble.

S Gregem Cohenem probíhaly spíše konzultace filozoficko-estetické, napříč uměleckým spektrem, ale hodně jsme se bavili i o vážné hudbě. Má obrovský přehled o umění, odevzdává se mu celou osobností. Ať člověk chtěl, nebo ne, pokaždé odcházel hluboce inspirován.

S Johnem Hollenbeckem jsme se bavili o skládání hudby a věcech kolem.

Kromě mých partitur jsme řešili i jeho skladby. John má velice originální způsob psaní a instrumentace, naskytla se mi unikátní příležitost nakouknout do jeho světa.

A jaký je Kurt Rosenwinkel? S ním jsem neměl pravidelné lekce, ale celkem často jsem se objevoval v jeho kapelách.

Kromě toho je velikým milovníkem nočního klubového života, takže jsme se potkávali na sessionech, na kterých ovšem nikdy nehrál na kytaru, ale obvykle na piano nebo bicí.

V Berlíně narazíte každý večer na jam sessions všech možných žánrů. Jednou jsem hrál v podniku Das Edelweis v sestavě kontrabas, bicí, piano, bubny, kytara, africké perkuse, africká kora, africká malá marimba, irské flétny a rappující Američan. A proti nám tančila skupina Japonců v kostýmech nějaký tradiční tanec. V tu chvíli jsem pochopil, co to je kosmopolitní město.

Bercheros Odyssey působí náročněji než vaše první profilové album Invisible World, nemluvě o Milokraji. Uvažoval jste, jak nahrávku přijme publikum?

Suita sice vznikla ze studijních popudů, ale to neznamená, že měla být komplikovaná. Z mého pohledu jde sice o modernější hudbu, ale stále zachovávám svůj rukopis, který se hodně opírá o melodii. Ať přijdete při psaní k materiálu jakýmkoliv způsobem, stejně jste to nakonec vy, váš vkus a intuice, která dá věci konečnou podobu.

Já vzal jazzový standard Cherokee (šlo o studijní zadání, vytvořit skladbu variací na standard - pozn. aut.), převrátil jsem ho naruby a vypadl balík not, ze kterých jsem jako skladatel poskládal novou, vlastní hudbu, která stále vychází z mého vnitřního světa. Stejně jako Invisible World nebo Milokraj.

Neuvažoval jsem ani na moment o tom, jak přijme skladbu publikum. To by se můj vývoj moc daleko nepohnul.

Suitu jste točil s česko-německou pěticí Pénte v relativně netradiční sestavě smyčcových a dechových nástrojů. Šlo o jednorázový projekt, nebo uvažujete o dlouhodobé spolupráci?

Chci psát pro Pénte dál. Na turné k desce pojedeme začátkem dubna a už teď vím, že kromě Prahy navštívíme Zlín, Opavu, Pardubice, Brno a samozřejmě rodné město kapely Berlín.

Kromě toho budu letos natáčet nový projekt v triu s Michalem Nejtkem na klávesy a Lubošem Malinou na banjo, kaval a klarinet. Plánujeme i novou desku s Druhou trávou, buď ještě letos, nebo začátkem příštího roku. Měla by ji nahrát docela originální rozšířená sestava.