Říkáte, že jste fanatik filmu, že zájem o literaturu ve vás vzbudily westerny a dobrodružné knihy. Když jste byl vedoucím kina v Banské Štiavnici, myslel jste na psaní?

To bylo už dávno poté, co jsem začal psát. Ale filmy mě k literatuře nepřímo přivedly, protože jsem si v osmdesátých letech zapisoval děj svých oblíbených snímků. A začal jsem si vymýšlet vlastní příběhy. Od toho jsem se dostal k literární tvorbě.

Takže na začátku není nějaká babička, dědeček, kteří měli rádi knihy?

Samozřejmě že ano. V naší rodině jsme všichni velcí čtenáři. Otec si jako chlapec na pastvu nosil rodokapsy. Jako dítě jsem byl knihomol, jenž byl schopen přečíst tři čtyři knihy za týden. Stál jsem frontu na edici Stopa, česky se jmenovala Knihy odvahy a dobrodružství. Měl jsem jich velkou sbírku, také verneovky a romány Alexandra Dumase.

Musím se přiznat, co se týká mého literárního vkusu, vlastně jsem nedospěl. Nepřešel jsem od dobrodružství ke Kafkovi, Hemingwayovi.

Mám stále rád knihy, které jsem četl v dětství, a snažím se psát jakousi jejich modernizovanou verzi.

Pro prvotinu Olgerd – Meč z Thormarenu jste si v roce 1993 zvolil pseudonym Thorleif Larssen. Proč?

V té době vypukl na českém i slovenském trhu boom fantasy a vydavatelé šli u domácích autorů raději cestou pseudonymů. Tvářili se, že jde o dovoz. Psal jsem inspirován severskou, vikinskou mytologií, a tak jsme si vymysleli spisovatele žijícího v rybářské osadě blízko Malmö. Rychle nás ale odhalili. Když pak přišli klasikové žánru jako Tolkien a další, lidé se ho přesytili a začali hledat domácí témata i autory. Tehdy jsem přesedlal na takzvanou slovanskou fantasy, kdy jsem začal psát příběhy inspirované naší historií.

Nesetkal jste se třeba v případě série o Iljovi Muromcovi s výtkou, že jste rusofil?

Byli lidé, kteří mě varovali před inspirací ruskými bylinami, právě kvůli zkušenosti z roku 1968. Já to tak ale nepociťoval. Vzal jsem postavy z legend a zasadil je do konkrétního prostředí knížete Svjatoslava, jednoho ze zakladatelů Kyjevské Rusi. Je to stejně trochu rouhačské vůči tradičnímu pojetí. Muromci byli totiž ugrofinský kmen. Zajímala mě historie, protože je zachycena v letopisu Pověst dávných let.

Nebylo provokativní ukazovat na ugrofinské a vikinské kořeny ruských dějin?

První vládci Kyjevské Rusi byli čistokrevní varjagové. Kníže Vladimír, dnes už svatý, kterého vyhnali z boje o trůn, šel na sever a verboval vikinsko-varjacké vojsko, se kterým dobyl Kyjev. Potom založil slovanský panteon a přijal křesťanství s vazbami na byzantskou říši.

Mám však nyní velké dilema. Chystám se psát čtvrtý díl kapitána Báthoryho a v něm jsou hlavní negativní hrdinové krymští Tataři. Není to můj komentář k současnosti. Je to historický příběh, protože Tataři ve službách osmanského sultána byli v té době vyslaní šířit strach v řadách křesťanů. Vyrabovali a zničili celé západní Slovensko, část Moravy, dostali se až po Brno. To je fakt, se kterým do toho jdu. Nemá to žádné souvislosti s dnešními událostmi. Ani by mě to nenapadlo.

A co nějaký prvek z českých dějin?

Detektivní série zahájená Mrtvým na Pekelném vrchu bude mít příběhy s vlastním dějem i vyvrcholením. Druhý díl se odehrává v roce 1598, v tradiční rudolfínské Praze. Zrovna jsem ho dopsal.

Co byste nechtěl, aby čtenář ve vašich knihách přehlédl?

Nesnažím se psát žádné alegorie na současnost, i když se mi to občas děje. V případě historického románu se snažím napsat dobově přesvědčivé postavy. V detektivce mám postavy kapitána Steina a notáře Barbariče. Je právník, advokát, vzdělaný muž, jehož prostřednictvím vnímá čtenář příběh dnešníma očima. A kapitán Stein je zase bigotní křesťan roku 1600. Netolerantní, rasistický, až homofobní. Nevyznívá jako nestvůra, ale dobové smýšlení bylo jiné než dnes. A jestliže se o něco snažím, tak aby si čtenář uvědomil, že bychom se dnes měli chovat jinak.