RECENZE: Kaiser Chiefs překonali frustraci

Neudělala to. Přijala nového bubeníka Vijaye Mistryho a nahrála album, které rozhodně stojí za poslech. Byla to paradoxně hrozba úplného konce, jež ji přiměla pochopit, že sláva netrvá.

Nové písničky jsou plody frustrace Kaiser Chiefs. Už to nejsou jenom veselé a bezstarostné popěvky o vztazích. Na desce se v textech objevuje téma ekonomické recese v Británii, bezradnosti politické reprezentace nebo úcty k národní historii. Kaiser Chiefs se stali pozorovateli a komentátory toho, co se děje ve společnosti.

Jejich album je bytostně ostrovní, nadto poměrně kritické. Každá písnička pak patří jednomu roku současné britské historie. Vymysleli ale i velmi dobré melodie. Na desce sice není žádná taková, která by se podobala slavné Ruby a vklouzla do posluchačovy paměti jednou provždy, jsou na ní ale mnohé zpěvné, z nichž je patrné, že si vedle kytarového rockového zurčení kapela energeticky odskočila až kamsi k punku.

Zvuk kytar je na desce nebývale hrubý, špinavý a drzý, zpěv Rickiho Wilsona je ostřejší než v minulosti, efektní, průbojný i divoký. Šanci vydechnout dá navíc kapela posluchačům až s úplně poslední písničkou Roses, vkusnou baladou, která se nebojí středního tempa.

Education, Education, Educiation & War není album, které změní charakter britské scény. Je to ale nahrávka, která dokumentuje schopnost Kaiser Chiefs zpěvnit chůzi, jít dál a ještě při tom reagovat na stopy doby.