Mnohonásobný držitel ceny Czech Press Photo v současné době připravuje svou velkou monografii spojenou s retrospektivní výstavou, od 17. října do 5. prosince budou jeho snímky vystaveny v liberecké Galerii U Rytíře.

Vyrůstal jste na pražském Žižkově šedesátých a sedmdesátých let. Jak tato zkušenost ovlivnila vaši fotografickou tvorbu?

Nejvíc asi měli vliv obyčejní lidé, které jsem na ulicích potkával. Podobně mě uhranula Libeň, kde dělal můj otec závodního doktora ve fabrice. Četl jsem Hrabala, a když jsem za otcem jezdíval, stále jsem ještě poznával tu atmosféru padesátých let, kterou Hrabal popisoval. Ještě to tam bylo, v těch dělnických hospodách člověk našel spoustu příběhů. Kromě literatury mě inspiroval film, hlavně česká nová vlna nebo třeba Felliniho Silnice, a když jsem se někdy díval na zahraniční fotografie, uvědomil jsem si, že to, co na nich obdivuju, se v jiných kulisách děje třeba i na Žižkově mezi Romy.

Romové na Žižkově (70. léta)

Romové na Žižkově (70. léta)

FOTO: archív Karel Cudlín

Právě Romové byli vaším velkým tématem. Bylo těžké se k nim dostat?

Začátky byly spontánní. Fotil jsem na ulici děcka a přiběhla ke mně paní, myslel jsem si, že mi jde vynadat, ale nasměřovala mě k sobě do bytu, abych přinesl nějaké fotky. Tak jsem je doma vyvolal a začalo přátelství. Rodina to byla velká, ono se to potom nabaluje jako sněhová koule. Pozvou vás na svatbu, na různé oslavy, bratranec, který má holku, vás vezme do její rodiny. Všichni mě přijímali naprosto vstřícně a byli příjemní.

Už tím, že něco fotografujete, zaujímáte postoj, už děláte výběr z nějaké situace a z nějakých faktů.

Zajímavá zkušenost to pro mě byla v tom, že žili v podstatě stejným životem a přitom úplně jiným. V sedmnácti byli daleko dospělejší než my, často měli rodiny. Ta odlišnost i stejnost mě fascinovala.

Na FAMU jste se hlásil několikrát. Vyšlo to napotřetí. Co jste po maturitě dělal?

Šel jsem na sociálně-právní nástavbu, i trošku kvůli vojně, ale nelituju toho, protože jsem se dostal do dětských domovů, k drogově závislým, mohl jsem je fotit a být s nimi. Tam se posílil můj vztah k člověku jako objektu.

Pojďme si chvíli povídat o Havlovi, jehož jste byl po nějakou dobu jedním z dvorních fotografů. Byl vstřícný k pózování?

Fotografoval jsem Havla od devadesátého šestého roku do konce jeho druhého volebního období. Naše práce byla založená na důvěře, bylo jasné, že jej nebudeme zachycovat v situacích, kdy vypadal špatně. Havel byl jiný než profesionální politici, nevyrůstal už od mládí s tím, že bude politik. Takže se některé věci fotily hůř, zejména okázalá gesta, jako je dělají američtí prezidenti, co se umí smát celé tři minuty do objektivů. To u Havla nebylo, byl spíš skromný a docela normální. Ale že by vytvářel nějaké situace nebo efektní pózy, které se dobře fotografují, tak to nebylo.

Jaký máte s Havlem nejsilnější zážitek?

Hned na jaře v devadesátém roce, kdy se jezdily po republice spanilé jízdy, kdy špalíry lidí hodiny stály a čekaly, až pojede pan prezident, a dědečkové smekali. Byly cítit dozvuky revoluce, byla to atmosféra, která se už nebude asi nikdy opakovat. Velké naděje, všechno se měnilo…

Co vás na prezidentském životě nejvíc překvapilo?

Jak moc je práce prezidenta vyčerpávající. Program máte rozdělený po minutách, furt se musíte hlídat, stále jste vystavován palbě dotazů, které nemůžete odmítnout. Jsou situace, kdy se jednání zpozdí, vám není dobře, jste vyčerpaný, je horko, a vy přesto jedete večer setkat se s českou menšinou žijící někde na Krymu. To, že dostanou podepsanou fotku s panem prezidentem, je pro ně takový zážitek, že ji budou ukazovat ještě svým vnoučatům.

Stále se jako prezident přesunujete, stále se musíte nějak tvářit, všichni vám chtějí nabídnout to nejlepší a připít si a vy se nemůžete sebrat s tím, že jste unavený. Když se na lidi tváříte blbě, hned je to zaznamenáno a všichni si to berou osobně.

Prezident Václav Havel na procházce na pražském Petříně (2001).

Prezident Václav Havel na procházce na pražském Petříně (2001)

FOTO: archív Karel Cudlín

Ve své práci se striktně vyhýbáte stylizaci, od počátku jste věrný klasické černobílé dokumentární fotografii. V čem tkví největší úskalí fotit člověka bez přípravy a možnosti cokoli ovlivnit?

V tom, co jste teď řekla. Musíte mít štěstí, intuici a cit na detail. Mě fascinuje jiná věc, která je důležitá. Na spoustu míst by člověk nejel a do řady prostředí by se nedostal, kdyby tam nefotil. Nevzniknou z toho třeba bombastické fotky, důležitá je ta cesta, i když výsledek momentálně třeba není. To, že se s někým seznámíte, vás zase může zavést jinam, kde se vám ty skvělé snímky podaří udělat.

Dnes máme jiný zásadní problém. Ačkoli na nás na každém rohu míří kamery, řešíme ochranu soukromí. To dřív nebývalo, lidé na ulicích bývali k fotografům otevřenější.

Pokud se budeme bavit o čistě novinářské fotografii, které se rovněž věnujete, lze vůbec bojovat s vlastním postojem, jenž má tendenci se do fotky vkrádat?

Samozřejmě už tím, že něco fotografujete, zaujímáte postoj, už děláte výběr z nějaké situace a z nějakých faktů. Fotografie není nikdy úplně objektivní, už i tím, že se snažíte někomu nestranit, výsledek ovlivňujete. Ono vůbec manipulace zejména v žurnalistické fotografii je velké téma, protože můžete někoho vyfotit krásně, nebo ošklivě nebo dát fotografii jiný titulek či popisek a už měníte kontext. Zařazení do kontextu, to je problém celého zpravodajství a dokumentu.

Zahraniční dělníci (1999)

Zahraniční dělníci (1999)

FOTO: archív Karel Cudlín

Více mě zajímají věci, které mají menší konkrétní význam, zato mají přidanou hodnotu. Ideální je, když se to propojí dohromady. A to je perfektní případ díla Viktora Koláře nebo Koudelkových Romů. V první řadě to jsou obrazy, až potom to jsou Romové, sociální téma a mezi tím spousta symbolů.

Klasická černobílá fotografie je na ústupu. Proč by podle vás měla přežít i překotnou dobu digitálních pixelů?

Černobílá fotografie je sama o sobě stylizace. V dokumentu, bavíme se teď o fotografiích ne novinářských, znám poměrně málo snímků, kde má barva další opodstatnění, kde je sama kromě kompozice, světla, stínu a obsahu dalším nosným prvkem.

Myslím si, že černobílá fotografie zůstane. Jsou různé vlny. Na školách si v současné době pořizují studenti staré fotoaparáty na film, protože staré přístroje třeba se zasleplými objektivy poskytují nedokonalost, kterou samozřejmě můžete v Photoshopu napodobit, ale velice komplikovaně. Navíc je tam rukodělná práce, která dnes odpadla. Dotek s materiálem a kouzlo tajemství nic nenahradí.

Díky přístupu k technologiím se fotoreportérem nebo dokumentárním fotografem může stát prakticky každý, což s sebou přináší nadprodukci na úkor kvality. Vnímáte to jako problém?

Technologická dostupnost je obrovská, s mobilem nebo velice levným aparátem dnes můžete udělat slušný obrázek. To dřív neexistovalo, byly potřeba technické znalosti. Vtom je nyní velká demokratizace, fotografem může být každý, říká se tomu občanská žurnalistika. Někde vybouchne metro a ty nejlepší fotky jsou od toho, kdo stojí vedle a fotí na mobil.

Takže máme sice větší možnosti, můžeme fotit ve tmě nebo úžasně zachytit sportovní výkony, ale jestli vzniká více lepších věcí, to si netroufnu odhadovat.