Bowie patřil zejména v sedmdesátých letech k nejvýraznějším hudebním inovátorům. Proslul tenkrát prohlášením, že nevypustí do světa album nebo písničku, o které by nebyl stoprocentně přesvědčen. Také tak činil.

V té době vyšly výtečné kolekce The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars (1972), Aladdin Sane (1973), Young Americans (1975) nebo Heroes (1977). V dalších letech jeho výlučnost opadala, nicméně sotva lze o nějakém jeho albu napsat, že je průměrné.

Poté, co se v listopadu 2006 ukázal v New Yorku na charitativním koncertu Black Ball po boku zpěvačky Alicie Keys, se bez ohlášení stáhl do pozadí. S rodinou se usadil na Manhattanu, kde žil poklidný rodinný život.

David Bowie má na albu několik hudebních tváří.

David Bowie má na albu několik hudebních tváří.

FOTO: Sony Music

„Nechci opakovat stejné chyby,“ řekl v roce 2007. „Necítím se už tak hrozně osamělý jako v minulosti. Žiju bezstarostný život a je mi dobře. Nikdy bych nepomyslel, že se stanu tak rodinným typem, jakým jsem. Nečekal jsem, že mě to potká. Někdo kdysi řekl, že teprve ve stáří se z tebe stane člověk, jakým jsi měl být celý život. Myslím, že se mi to přihodilo. Jsem zaskočený, protože sám sobě připomínám svého otce.“

V minulých letech sporadicky pomáhal jako studiový zpěvák Davidu Gilmourovi, Alicii Keys nebo členům skupiny Arcade Fire. Následně ale začali jeho agenti všechny nabídky ke spolupráci a pozvánky na akce ukládat k ledu. Bowie nepřijal ani pozvání k účinkování na slavnostním ceremoniálu k zakončení loňských olympijských her v Londýně, byť se jeho skladba Heroes stala jejich neoficiální hymnou.

Nostalgická ohlížení

V lednu letošního roku se ale opět přihlásil. Jako ochutnávku ze svého nového albového díla nejprve zveřejnil písničku Where Are We Now?. Na konci února ji doplnila The Stars (Are Out Tonight). Obě naznačily, že opět půjde o osobitou tvorbu člověka, který se vždy vymykal střednímu proudu, a když ne, přicházel do něho s originálním pohledem na podobu a filozofii kompozic či celých alb.

Nová deska The Next Day zní jako Bowieho nostalgická projížďka jeho pětačtyřicetiletou kariérou. S producentem Tonym Viscontim krok po kroku připomínají své tvůrčí polohy.

David Bowie, booklet.

David Bowie - The Next Day

FOTO: Sony Music

Skladba If You Can See Me svou živelností i stavbou připomíná kolekci z roku 1970 The Man Who Sold The World. Boss Of Me přítomností nenápadného, leč pro atmosféru skladby klíčového saxofonu zase album Hunky Dory z roku 1971. Ambientní poloha závěrečné Heat vyvolává vzpomínky na alba Heroes nebo Low. Na prvně jmenované odkazuje ostatně i černobílý obal novinky se stejným motivem.

Osmdesátá léta jsou cítit z nálady a stavby tanečněji laděné Dancing Out In Space, popovou lehkostí osvěžené I’d Rather Be High či bluesovým tónem vyšperkované The Stars (Are Out Tonight). Devadesátá léta připomenou rockově znějící How Does The Grass Grow či (You Will) Set The World On Fire.

Žádná ze skladeb na albu nepodléhá požadavkům na rádiový singl. Jejich aranže se podřizují atmosféře, nikoli hitovosti či chytlavosti. V tom se Bowie nezměnil.

Logicky se nabízí otázka, zda měl takový výlet do minulých časů cenu v době, kdy hudební scéna hledá nový směr. Pokud by jej podnikl někdo méně výrazný, pak by byla odpověď na ni záporná. Jelikož ho ale s novým elánem absolvoval David Bowie a dokázal na albu srovnat všechny dobové atmosféry tak, aby spolu souzněly a doplňovaly se, nebyla to marná práce.

Celkové hodnocení 80 %