Původně jsem se chtěla ptát na jeho práci se starými fotografickými technikami i na koncept, proč maluje portréty své dívky Zuzany lépe, než to umí digitální přístroj, chtěla jsem se dozvědět, jak se mu podařilo prorazit v Mekce umění bez grantů, kdo je jeho největší sběratel a kam chce směřovat. Povídání se však zvrtlo ve vyprávění o mystických zážitcích, popravišti a paměti starých stromů.

Svou životní partnerku Zuzku už jste namaloval v pařížském ateliéru a vyhrál s tím v roce 2007 prestižní britskou portrétní soutěž, v Praze nyní vystavujete její portrét z Londýna a ještě dva velké černé, jejichž předlohou byla daguerrotypická fotografie. Máte v plánu sérii Zuzčiných portrétů rozšiřovat?

Chtěl bych Zuzku zaznamenat ve své přítomnosti, udělat asi třicet portrétů od narození až do konce jejího života, a zanechat tak důkaz podobný zažloutlým fotografiím, jaké dnes nacházíme v antikvariátech. Stále mě zajímají vizuální odkazy a pojetí času, chtěl bych se nejen pokusit ukázat na Zuzčiných portrétech dějiny fotografie od ambrotypie, daguerrotypie, kinofilmu, polaroidu až po digitál, ale taky zachytit svůj soukromý život. Víte, mám obrovský problém namalovat autoportrét, a když maluju Zuzku, jsem tam s ní taky. V odrazech v brýlích, v jejích zorničkách.

Víte, mám obrovský problém namalovat autoportrét, a když maluju Zuzku, jsem tam s ní taky. V odrazech v brýlích, v jejích zorničkách

A v každém tahu štětce. Čím si vysvětlujete, že byste nezvládl autoportrét?

Nevím, stejně tak nemůžu namalovat mamku. Sebe jsem maloval jen jednou v životě, to když mi bylo asi dvanáct. Od té doby totální konec. Možná to chce čas, ale mám pocit, že po mém autoportrétu už nic víc nebude. Bude to poslední obraz.

Pokud jsem to správně pochopila, skrze svou partnerku nahlížíte na svůj život?

Zuzka je model, což zní drsně, je to jakési médium, jež používám pro zobrazení své reality, kterou prožívám s ní. Třeba v portrétu z Londýna jsem se snažil zachytit extrémně rozevřené sociální nůžky, ve spodní části má na sobě orientální šátek a etno náušnice, které mohou symbolizovat chudobu, a drahé sluneční brýle na hlavě zase ukazují Londýn jako město luxusu. Je zajímavé tamní mix kultur pozorovat a žít v něm.

Máte ještě rozpracovány další její portréty?

Udělal jsem sérii rychlých, lehce stékaných maleb, které jsem ještě nikde neukazoval. Kombinuju v nich obličej Zuzky, když jí bylo pět let, a pak, když jí je už třicet. V polovině jsou rozříznuté a vznikl z toho jakýsi hybrid.

Chtěl bych se držet tří čtyřletých odstupů, není to příliš velký časový rozdíl, ale když se podíváte na pařížský a londýnský portrét, už tam je vidět změna výrazu – Zuzka zvážněla, má víc zkušeností, a to se odráží v její tváři. Narodili jsme se skoro stejně, dělí nás jen tři neděle, takže naše oči, srdce, celé tělo jsou téměř stejně staré. Tahle vibrace je důležitá. Přiznám se, že jsou pro mě její obrazy výzvou, jsou extrémně náročné. A to jsem ještě nemluvil o tom, co vyvolaly.

Povídejte…

Začal jsem víc vnímat auru obrazu, nebo jak to nazvat. Děje se to ale jen u portrétů Zuzky. Pokusím se vám to říct jednoduše. Když jsem po čtyřech měsících intenzivního soustředění dokončoval v Paříži její obraz, měl jsem mžik, vidění, kdy se místo obličeje objevil jakýsi hustý systém kabelů, různě provázaný uzly, a najednou celou tou sítí zazářila energie a odhalila nedokončená místa a já mohl udělat přesně určené tahy a věděl jsem, že je obraz hotov.

Koncovky jsou nejhorší, na těch si dávám záležet, protože to je výsledek, který bude prezentován, ne to, že jsme se brodili bahnem.

Podle daguerrotypie namaloval Hynek Martinec portrét Zuzana 1848.

Podle daguerrotypie namaloval Hynek Martinec portrét Zuzana 1848.

FOTO: archív Hynka Martince

Něco podobného jste zažil poprvé?

Nikdy předtím se mi to nestalo. Zjistil jsem, že se tyhle vidiny absolutně nedají vyvolat. A když jsem dělal portrét v Londýně, vůbec jsem netušil, že to bude pokračovat. Zase se to stalo před dokončením – na plátně se mi před očima změnil Zuzčin obličej v čistý, krásně vybroušený diamant. To bylo fenomenální, samá pozitivní energie!

Možná jsou to signály, že se s obrazem blížíte do finále.

Nevím, nefunguje to tak, že bych byl před posledním tahem. To je zvláštní. Několik týdnů jsem sám v ateliéru a musím se intenzivně soustředit na práci, jinak bych nemohl malovat to, co maluju. Jsem přesvědčený, že podobných vjemů jsme schopni všichni, ale dnes jsme extrémně rozptylováni ohromným množstvím malinkých věcí, takových rušiček. A možná, když se člověk ocitne v hluboké koncentraci a v naprostém tichu, začne mu hlava vyhazovat jako odpad podobné vidiny.

Jsem zvědavá, jaké spirituální zážitky jste měl s těmi velkými černými portréty.

Na můj vkus vznikly až neuvěřitelně rychle, na jednom jsem dělal asi měsíc, jako bych měl nějakou extra sílu. Ale začnu popořádku. V Londýně mám ateliér kousek od kenningtonského parku, který není moc velký, dohromady asi kilometr po obvodu. Otevřen byl v roce 1854, to datum je důležité, protože byl pořízen i první daguerrotyp parku. Leží mezi mým ateliérem a bytem, takže jsem v létě každý den jezdil do ateliéru na kole a večer tam chodil běhat. Byl to rituál, díky němuž jsem se cítil ve formě. Jenže najednou jsem začal v ateliéru vidět popraviště, z obrazu se valila proudem krev a podlaha se proměnila v hromadu lebek.

Obraz Zuzana 1854 vznikl přímo pro pražskou výstavu.

Obraz Zuzana 1854 vznikl přímo pro pražskou výstavu.

FOTO: archív Hynka Martince

Vy mě děsíte.

Chtěl jsem z ateliéru utéct, ale nešlo to. Byl to otřesný zážitek, nerozuměl jsem tomu a několik dní jsem přemýšlel nad významem těch vizí. Začal jsem hledat dějiny parku a celé oblasti, a to byl další šok. Zjistil jsem, že tam bylo v sedmnáctém století popraviště, kde se upalovali a věšeli lidé, například jedna žena tam byla upálena kvůli manželské nevěře. To mě dostalo. Ten park je nádherný, ale vzrostlé, mohutné stromy si ty hrůzy pamatují.

Na druhý černý obraz se raději ani neptám. Neuvažoval jste, že byste si s tím někam zašel?

Nemám zájem, aby se mi šťoural v hlavě nějaký psychoanalytik a řešil, jak by to vysvětlil podle Freuda. Své vize považuju za dar, jsem zvědavý, kam mě tohle dobrodružství zavede. Celé si to zatím vysvětluju tak, že jsem něco jako Stalker, průvodce po planině zkušeností, které mi ukazují bezpečnou cestu.