Premiéru spolkl červnový konec sezóny, Slovácké divadlo zahajuje ale Filipem nový divadelní rok hned třemi reprízami na začátku září. Člověk, který má filipa, je bytostí inteligentní, vtipnou, věčně v průšvihu. Jeho vztah k životu je dán replikou Algernona: „To je hrozná práce nedělat nic. Mně ale těžká práce nevadí, když nevede k žádnému určitému cíli.“

Nebrát se vážně

Pavel Dominik si troufnul změnit písmenko i v názvu: V Hradišti se tedy hraje Jak je důležité mít Filipa. Proměny jazyka hry jsou naštěstí mnohem podstatnější a jsou prvním stupněm k tomu, proč je Wilde dobrým prvním chodem sezóny 2012/2013.

Dominikova práce rozšiřuje dosavadní převody do češtiny o moderní dikci ve vysokém stylu ventilovaných banalit. Vyostřil Wildovy dialogy vrchovatě naplněné aforismy, bonmoty, úsměšky a jiskřivou ironií, místy sarkasmem. Autor vtip a inteligenci spravedlivě nadělil všem postavám, do kterých se projektuje on sám; estét, jazykový šermíř, mistr espritu.

Igor Stránský nechává Wildeovu slovní ekvilibristiku tryskat z jeviště do diváckých řad. Režie tohoto kousku je opravdu uspořádáním hereckých sestav. Vlastně by se vůbec nic nestalo, kdyby aktéři na scéně jen stáli a přednášeli, člověka by ta filipika – výjimečně ne ve smyslu ostrá řeč proti někomu či proti něčemu - bavila stejně.
Všichni herci moc dobře pochopili, o co jde při inscenování Jak je důležité mít Filipa: Všechno je totiž ve výsměchu mravům pozdně viktoriánské éry převráceno. Naivita se mění v rafinovanost, vážnost ve směšnost, sentimentalita dobové dramatiky v ironii, serióznost ve výstřednost. Nic se nesmí brát vážně.

Jenom na první pohled není dnes odkaz bisexuála Oscar Wilda, který si vrchovatě užil za ten hřích vězení, aktuální. Jeho převrácení dobových mravů a názorů je výsměchem konvencím, puritánské serióznosti, ufňukanému sentimentalismu a duchovní omezenosti.

Patří naléhavě i našim časům hloupých křižáckých tažení třeba proti homosexualismu. Ano, šedivá kanovnickost proti barevné kráse, radosti, toleranci, a také proti ironii Jak je důležité mít Filipa. Jeho několikanásobný happy end dojímá publikum samozřejmě k slzám smíchu. Už přece Jan Werich říkal, že s blbostí je třeba bojovat, jinak by zaplavila svět.