Nelze se nezeptat, jaký byl koncert.

Thornton: Parádní. Tento festival je moc zajímavý, zřejmě nejlepší, na kterém jsme dosud hráli. Jednou jsme byli na festivale v Holandsku, kam přišlo asi dvacet tisíc lidí, ale tohle bylo větší. (Sobotní návštěvnost byla přes 31 tisíc lidí - pozn. T. R.).

Byl jste úspěšným dýdžejem a stále produkujete hudbu ostatním. Písně jste ale začal psát později. Proč vůbec?

Fink: Pracoval jsem s několika umělci, včetně Amy Winehouse, kteří mě opravdu jako zpěváci a autoři inspirovali. A když jsem měl dělat desky se zpěváky, začal jsem pro ně psát (Fink je i spoluautorem písně Half Time od Amy Winehouse - pozn. T. R.). Vždycky jsem jim pak musel ty písně předzpívávat a vysvětlovat, až jsem zjistil, že už do toho vstupuji natolik, že bych to mohl začít dělat sám a nebýt jen hostujícím vokalistou a producentem. Stalo se mi to.

Zpočátku se tvorba soustředila kolem mě, ale nakonec se to vyvinulo v týmovou spolupráci a hraní v kapele. Už to nejsem já najímající hudebníky a určující, co mají dělat. Už tři roky hrajeme v triu a společně skládáme, koncertujeme i nahráváme, nosíme si nástroje a v dodávce obrážíme celou Evropu.

Thornton: Jsme na sebe napojení stále víc. Písně často začínají u Finkova prvotního nápadu, kytarového riffu, a já se už několikrát přistihl, že ten hned rezonuje s naším zážitkem z cest.

Máte schopnost popsat pregnantně a úsporným způsobem různé konkrétní situace a pocity v nich...

Fink: Myslím, že psaní písní je záležitost emocionální obrazotvornosti. Naše texty neobsahují žádná důrazná slova, žádné opulentní výrazy, jsou úsporné. Je to očišťování od nánosů, aby zůstalo jen to hlavní, o kterém se toho snažíte říct co nejvíc. Slova jsou důležitá, ale nemá jich být moc. Myslím si, že nám to pomáhá i při koncertech v zemích, kde nedominuje angličtina. Lidé ty jednoduché a opakované výrazy zachytí, dokážou si je přeložit, i když třeba nepochopí všechny významy.

Thornton: Vzpomínám si, že jednou jsi přišel a říkal, že jsi celou noc psal. A já se zeptal: 'Tak cos napsal?' A ty: 'Mám řádek'. Měl jsi jediný řádek, ale stál za to.

Hrajete písničky, v nichž slyším vlivy klubové taneční hudby i blues.    

Fink: Je to jistá forma blues, ale jen hudebně. Jsme běloši, kteří se mají dobře. Nepíšeme o tom, že jsme švorc, máme depresi a žijeme na okraji společnosti. Je to častěji spíš nějaké romantické dilema nebo něco podobného.

Fink

Fink

FOTO: Tomáš Reiner, Novinky

Žil jste v Bristolu, kde kvetla taneční scéna, ale přestěhoval jste se do Brightonu. Tam je scéna zajímavější? Bydlí tam sice Nick Cave, ale mně se zdá, že tam jezdí jen Londýňané k moři a možná večer na diskotéku.

Fink: Timmy je z Londýna, tak by k tomu možná mohl něco říct...

Thornton: Lidé z Londýna jezdí do Brightonu často za hudbou. Chtějí vypadnout z Londýna, ale nechtějí jet milión mil. Takže to je taková malá výspa Londýna. Když hrajete v Brightonu, je to jako hrát v Londýně, ale bez všeho toho přidruženého cirkusu kolem. Je tam hudební scéna, ale není specifická...

Fink: V Londýně se scéna pořád vyvíjí, stále z ní vycházejí noví a noví hudebníci. Bristolská scéna byla velmi silná - dala Massive Attack, Portishead atd. Hudební scéna v Brightonu tolik nebují, ale žije, také proto, že se tam stěhuje spousta lidí z Londýna, který je příliš drahý a intenzivní.

Tim Thornton

Tim Thornton

FOTO: Tomáš Reiner, Novinky