Jak důležitá je pro vás improvizace?

Když skládáme, hodně improvizujeme, zejména na počátku tvorby, protože nám to pomáhá rozhodnout se, co zní zajímavě. Nacházíme melodie a rytmické vzorce a pak je přetváříme v písně. Když vystupujeme, snažíme se, aby hudba plynula, přelévala se z jedné písně do druhé, takže také improvizujeme. Někdy ale dáváme přednost hraní hotových skladeb. Záleží na náladě.

Ale nekončíte u věrného přehrávání desek.

Ne, to neděláme. Někdy na koncertech lidi zmateme, protože písně neznějí jako na albu.

Název skupiny působí, jako by vás přitahovala zvířeckost?

Když jsme začali hrát v New Yorku, z většiny nezávislé hudby se staly styly. Některé kapely, které jsme během dospívání poslouchali – třeba ty, co vycházely u společnosti Drag City, se stejně jako soudobá hudba pro dospělé staly příliš uhlazenými. Nám bylo dvacet, chtěli jsme slyšet něco energického. Líbily se nám kapely jako Lightning Bolt. Měli jsme větší zájem o vyjádření energie než o dokonalost harmonie. Když se ale pokoušíte ukázat energii, formu oholíte na kost a zvuk může být považován za primární.

Když zmiňujete energii newyorských kapel, napadají mě dvě scény – hardcorová a no wave. Cítíte se s nimi spjati?

Rozhodně máme blíž k experimentální no wave. Ale když jsme se koncem devadesátých let přemístili do New Yorku, už byla pryč. Byli jsme příliš mladí na to, abychom ji mohli vidět v době jejího vrcholu. Ani kapely jako Sonic Youth jsme příliš neznali, ale představitelé no wave Arto Lindsay nebo členové DNA stále koncertují v malých klubech. Viděl jsem například Ikue Mori s automatickým bubeníkem a samplery.

Ale i když jsme byli ve styku s lidmi z této scény, nikdy jsme s nimi přímo nespolupracovali. Byli jsme mladší než všichni ostatní, ale bavilo nás pozorovat, jak se míchají lidé z newyorské experimentální scény posledních patnácti let a co dělají.

Jaká je nyní newyorská scéna? Neztrácí energii?

To nevím, nežiju v New Yorku už deset let. Vlastně nikdo z nás. Podle mě se ta newyorská energie mládí trochu přeceňuje.

Roger Miret z americké kapely Agnostic Front říká, že se z New Yorku stal Disneyland.

Rozhodně z Manhattanu. Ale v Brooklynu a dál na východ najdete místa, kde to žije a kde se konají zajímavá vystoupení.

Má podle vás rock budoucnost?

Jo, určitě přežije. I na naší nové desce je hodně rockových prvků. Ne snad, že bychom udělali rockovou desku, ale je v ní cítit ta jednoduchost ve výrazu, která je typická pro rock and roll.

Ale deska v duchu Chucka Berryho to, myslím, není.

To ne, ale právě Chuck Berry nás hodně ovlivnil. On vůbec působí na dost lidí, třeba ovlivnil naše kamarády z kapely Deerhunter.