Čtyři stěny jsou vaší prvotinou, je vám osmadvacet let. Jak dlouho píšete?

Píšu zhruba od osmnácti let. Povídky mi vyhovují svou úderností a délkou, ale snažím se i o jiné literární útvary. V současnosti píšu román. S delšími texty mám ovšem trochu problém. Po čase v tom zavládne chaos a já najednou nevím, jestli píšu o jaru či zimě…

Hrajete si ráda se svými postavami?

Ano. Hra s postavami je úžasná věc. Postavy jsou přece od toho, aby se s nimi hrálo.

Svět kolem sebe vidíte jako neutěšenou rutinu, v níž se navíc musí člověk maskovat. Je to autorská póza, nebo vaše přesvědčení?

Asi ho tak někdy vidím, ale i kdybych ho tak neviděla, tak si nemyslím, že je to autorská póza. Nepíšu přece fejetony nebo nepřispívám do rubriky názory. Můžu alibisticky říct „já nic, to mé postavy“. A koneckonců vypravěč není to samé, co autor. Je ale pravda, že svět vidím kolikrát jako něco, v čem se lidi poměrně dost ztrácejí, alespoň ti citlivější, a pak potřebují nějaké ty masky. Ztrácejí se asi i ti ostřejší, a jejich ostrost je jejich maska.

Vnitřní prázdnota hrdinů, o níž píšete, je jedním z témat současné světové tvorby. Co podle vás lidi nejvíc ohrožuje?

To je individuální. Sami sebe ohrožují, pak také svět kolem nich, náhody, okolnosti, jiní lidé. Ale nejvíc je to asi v nás. Nemám na mysli „jaký si to uděláš, takový to máš“, ale spíše jak se k tomu kdo postaví.

Jaké máte životní i autorské sny?

Autorské sny jsou jasné – psát, psát a psát, a aby to někdo četl a vydával. Také aby kritiky byly pozitivní. Životní sen je být s přítelem, mít s ním rodinu a domov. A samozřejmě být úspěšná v boji o štěstí. Bojím se, aby se nestalo třeba to, že přijdu z práce domů a nebude se mi chtít nic dělat, třeba budu myslet na tu práci nebo v ní budu až pozdě do večera a další den zas a pak zas. A pak mi něco uteče. Třeba přítel.

Člověk se musí pořád hlídat, to je ten boj, ta neutěšená rutina. Bojí se, aby nesklouzl do života, na jehož konci by si řekl: „A proč to vlastně všechno bylo?“