Richard III. je první ze Shakespearových velkých historických tragédií. Inscenace ale neklade akcent ani na tragédii, tím méně na historii. Cillerova strohá scéna respektuje prostor Nejvyššího purkrabství Pražského hradu a pouze ho tematizuje – ke kameni, o němž je v textu nejednou řeč, přidává zase jen kámen v podobě trůnu i pochmurných náhrobků. A zeď evokující chladné vězení v Toweru zamřížoval plochami černého pletiva, po němž postavy šplhají ke slávě i smrti. Kostýmy v neutrální černo-bílé barevnosti i střihu dotvářejí dojem nadčasovosti.

Hubova úprava text účelně zkrátila, zpřehlednila vztahy postav a děj zrytmizovala do zrychlujícího se sledu poprav. Než se divák stačí rozkoukat, už padají další hlavy a Richard je zase o stupeň blíž k trůnu. A to, že rozsudky napsané předem nestačily ještě ani oschnout a místo měšťanů provolává králi slávu najatá klaka, připomíná historii spíše nedávnou.

Zvláštní náhodou se premiéra konala ve výroční den zinscenované popravy Milady Horákové. Inscenace ale na aktualizaci nijak netlačí, jen nechá Richarda obracet se přímo k divákům v hledišti, kteří se tak v roli londýnských měšťanů stávají němými spoluviníky této morbidní frašky.

„Jen“ obratný manipulátor a skvělý herec

Ano, frašky, neboť, jak to precizně pojmenoval Dürrenmatt, ryzí tragédie se už v hrůzyplném dvacátém století proměnila v tragickou grotesku, ne-li přímo frašku.
Richard v Hubově a Langmajerově pojetí není démonické krystalické zlo, ale „jen“ obratný manipulátor a skvělý herec, který odhalil fungující model cesty k moci. Stačí se oprostit od zbytečných věcí, jako je soucit, lítost i strach (pocítí ho až těsně před bitvou a je jím zaskočen!), a soustředit se na co nejúčelnější vyřešení křížovky s tajenkou zvanou trůn.

A protože Richard je nadán mimořádnou inteligencí, je pro něho snadné a hlavně zábavné tuto hru s ostatními hrát. Zvláště když jejich ruce a duše jsou stejně poskvrněny krví těch, jež nechali odstranit sami.

„Dnes křivda křivdu vraždí, vina vinu,“ shrnuje to lakonicky vévoda Buckingham (Karel Dobrý) před popravou.

V tom, jak se Richard touto křížovkou plnou mrtvol prokousává k trůnu, připomíná trochu chladnost norského vraha Breivika, ale zároveň nepostrádá osobní charisma. Langmajerův Richard není žádný krasavec, ale ani zrůda. Tělo sevřené korzetem a kulhání mu nebrání pohybovat se po scéně s pavoučí obratností dlouhých končetin a spřádat své smrtonosné sítě.

Herecky naplněné a divácky přitažlivé divadlo

Přestože fyzické znetvoření nehraje zásadní roli, když se o něm nevinně zmíní malý vévoda York, všem na jevišti i v hledišti zatrne. Jsou věci, o nichž se nemluví, nechceme-li riskovat krk. Pro ženy má tento Richard nesporně jisté kouzlo, i když je to spíš známka jejich slabosti než jeho síly. Patrné je to z dialogu s královnou Alžbětou (Simona Postlerová) víc než s trochu nevýraznou Lady Annou (Klára Issová), jejíž důvod přechodu od nenávisti k váhavé přízni není příliš přesvědčivý.

Přesvědčivější je trojice královen – již zmíněná Alžběta a především Markéta (Eva Salzmannová) a Vévodkyně z Yorku (Radka Fidlerová), jež své kletby vrší s patosem i vášní trojice čarodějnic z Macbetha. Co v této inscenaci ne zcela vychází, je samotný závěr, zahlušený příliš mnoha akcemi, kde Richard s Richmondem už jako by neměli oč bojovat.

Ale možná se na vyznění závěru podepsal i déšť, který premiéru věrně provázel, aniž ovšem dokázal smýt poznání, že se na Hradě zrodilo co do výkladu nápadité, z logiky textu vycházející, stylově čisté, herecky naplněné a divácky přitažlivé divadlo.

Celkové hodnocení: 90 %