Reich se s kouzlem fotografií setkal už jako malý hoch. Narodil se za války a pocházel z rozvětvené pražské židovské rodiny. Část příbuzných zemřela v koncentračních táborech, část emigrovala do Švýcarska a Ameriky.

Ve snímcích z rodinných alb, která malý Jan s pečlivostí archiváře sám sestavoval, hledal své kořeny, svou vlastní identitu.

Rodina musela v padesátých letech z Prahy do pohraničí. A tady Reich začal sám fotit, zprvu jako nadšený amatér. Prakticky okamžitě se tu ale projevilo vše, co ho bude po celý život doprovázet. Jsou to motivy osamělých předmětů i prázdných přírodních zákoutí, které mají v sobě hluboký smutek. Obraz světa jako zeď nářků. Obyčejné okno, zrezivělý kříž, stárnoucí stromy, ohlodaná lebka zvířete.

Člověk se do jeho fotografií dostal až v polovině 60. let, když si jako pomocný dělník našel práci v cirkuse Europa a Kludský. S artisty a hudebníky procestoval celé Slovensko a Moravu.

FOTO: archív Pražského hradu

Vznikly tu reportážně působící fotografie, vystihující atmosféru cirkusu z opačné strany, než jak ji vnímají diváci v hledišti. Klaun je prostě bez škrabošky. Na snímcích je něco z romantismu svobodného povolání i pocitu cikánské volnosti. Jako téma se tu objevuje souznění člověka se zvířaty.

Srpnová okupace Prahy v roce 1968 Reicha jako studenta výtvarné fotografie pražské FAMU zastihla v roli stipendisty v Paříži. Tady vznikly cykly dětí dovádějících v parku, pohledných studentek spěchajících na přednášku, lidí popíjejících v barech, kde kdysi sedával Dalí a Picasso. Zvažoval emigraci, ale vrátil se. A začal fotografovat Mizející Prahu.

Jan Reich - Začátky (1959) - výřez

Jan Reich - Začátky (1959)

FOTO: archív Pražského hradu

Ponuré snímky opuštěných nádraží, poničených povltavských přístavů, vyřazených tramvají. Svět bez lidí… Jeho strýcem byl Josef Škvorecký, takže měl blízko k literátům, kteří se stali možná nejlepšími interpretátory jeho tvorby. Bohumil Hrabal psal o jeho tvorbě jako o moderní dekadenci i apokalyptické věštbě: Praha jako sen v realitě opuštěného velkoměsta, kde jen kdesi v oparu tušíme Schikanederův dostavník s milenci Evou a Adamem. Milan Kundera zase připomíná nesentimentální střídmost Reichova výtvarného stylu. V jeho Praze z živého člověka nezůstalo víc než jen několik stop ve sněhu.

Oč prázdnější jsou snímky, o to více se stupňovala jeho umělecká dokonalost, neopakovatelný styl. Fotil pouze černobíle. Černá a bílá byly u něj barvy v té nejširší základní škále, nabízející poetiku, nostalgii, impresi i expresi. Pečlivě vybíral a volil motivy, scenérie, detaily i panorama, světelné podmínky denní doby. To vše bylo součástí jeho palety. Vzal si barokní mapu Čech a rozhodl se, že všechna zde označená místa navštíví a vyfotografuje, aby tu hledal tajemný genius loci této historicky bohaté země, čili dobrý duch místa.

Jan Reich - Paříž (1970)

Jan Reich - Paříž (1970)

FOTO: archív Pražského hradu

V krajině ale nacházel i znaky a symboly biblické apokalypsy. Vznikla tak balada i elegie o české krajině, kterou mnozí znají i z malých monografií čtvercového formátu, které publikovalo Pressfoto v 80. letech. Vyšlo tak Chodsko, Krušnohoří, Posázaví. Další knihy jsou spojeny především s existencí galerie a nakladatelství Nový svět, které obětavě vede Reichova manželka, strážkyně jeho uměleckého odkazu.

Výstava je postavena především biograficky, protože i v tom je největší Reichova síla. Jeden uzavřený cyklus střídá druhý a celek krok za krokem mapuje životní osudy autora.

Prázdná krajina je nejvlastnějším autoportrétem a vše tu působí jako nostalgie přicházející po velké slavnosti.

Celkové hodnocení: 85 %