Do České republiky se pravidelně vracíte. Vybudovali jste si k této zemi nějaký vztah?

Léta máme v Čechách přátele a nehrajeme tam tak často, jak by se nám líbilo. Ve skutečnosti známe jenom Prahu, je to výjimečně krásné město. Jiné takové na zemi není.

V loňském roce jste oslavili patnáct let existence. Můžete je shrnout?

Nemůžu uvěřit, že to je tak dlouho. Zaznamenali jsme několik milníků: dosáhli jsme na šestou příčku v hitparádě Billboard, dvakrát jsme hráli ve Fenway Park, domácí baseballové aréně bostonských Red Sox, a posvětili jsme tamější hřiště pro milióny fanoušků. Kdybyste nám před patnácti lety řekli, že tohle do roku 2011 zvládneme, nikdy bychom vám nevěřili. Spíš bychom vám nakopali zadek, že nám něco nalháváte.

Podporujete nejen bostonský baseballový tým, ale i tamní basketbal nebo hokej. V čem ta podpora konkrétně spočívá?

Představte si fotbalový mančaft z vašeho města a to, jak pro něj krvácíte. Tak podporujeme naše týmy. Pro mě hokej není jen hra, je to způsob života.

Vaše skladba Tessie je hymnou klubu Red Sox. Jak k tomu došlo?

Oslovili nás doktor Charles Steinberg, zaměstnanec Red Sox, a Jeff Horrigan, bostonský sportovní novinář. Napadlo je, že by se dala předělat hymna z let 1913 až 1918. Přepsali text, aby byl aktuálnější, a předložili nám originální hudbu. Byla příšerná. Tak jsme ji vzali, použili stejné akordy, ale změnili jsme celkové vyznění. Udělali jsme z toho rockovou písničku ve stylu Faces nebo Rolling Stones. A fanoušci to přijali. Bylo to v roce 2004, kdy Red Sox vyhráli svůj první šampionát po 86 letech.

Hráli jste někdy při nějakém sportovním utkání?

Ano, hráli jsme americkou hymnu. To bylo děsivé, protože pro sedm troubů je to hodně těžká písnička. Hráli jsme na hřišti. Být tam a moci se dotknout trávy bylo jako zjevení. Běhá mi mráz po zádech, když si na to vzpomenu.

Vaše hudba se označuje jako celtic punk. Má tento styl nějaký hudební vývoj?

Považujeme se za punkovou kapelu, která se inspiruje různými vlivy. Je v pohodě, že naší hudbě lidé říkají celtic punk, ale hrajeme prostě jen trochu neortodoxní punk. Náš zvuk se za ty roky rozhodně změnil. Začínali jsme s vokály, kytarou, basou, bicími a až po čtyřech letech jsme přidali dudy, mandolínu, buzuki, piano, akordeon a akustické kytary. Pokračujeme v tom, co jsme dělali, ale snažíme se, aby to bylo pořád svěží, nové a zajímavé pro nás i pro ty, kdo nás podporují.

Kolikrát v roce koncertujete v Irsku?

Když to vyjde, tak jednou. Hrajeme spíš na kontinentě.

A je to jiné než v ostatních zemích?

V některých ohledech ano. Dostaví se tam vždycky pocit, jako bych se vracel do země předků. Něco jako kdybychom přijeli s kapelou domů. I když to může znít směšně, když jsme Američani. Fanoušci v Irsku opravdu koncertu dodají energii a vytvoří zapamatováníhodné chvilky.