Co přiměje českého zpěváka, aby jel nahrát album do Los Angeles?

Byla to spíš nabídka lidí ze společnosti BrainZone. Možná mě někde slyšeli zpívat a rozhodli se mi vydat desku. Byla to navíc nabídka, která nepřichází každý den, takže jsem ji s radostí přijal. BrainZone pak zprostředkovali setkání s producentem Rizzoem a muzikanty, kteří měli desku nahrávat. Sešli jsme se v Praze, jim se líbilo, jak zpívám, a já jim na oplátku řekl, že se mi zase líbí jejich práce.

Také jsem jim vysvětlil, že bych chtěl nahrát melodickou popovou desku, které bude dominovat kytara. Od toho jsme se odrazili a celé natáčení jsme tomu pak přizpůsobili. Nahrávání v Los Angeles byla další část naší dohody.

Předpokládám, že to pro tebe bylo nesmírně přitažlivé.

To v každém případě. Věděl jsem, co mě čeká v Americe, ale těšil jsem se na studiovou práci, kterou jsem zatím znal jen z vyprávění nebo internetu. Zarazilo mě, že u nás, když má někdo nahrávací studio, snaží se ho pronajímat všem. V Los Angeles mají řadu univerzálních, ale také spoustu specializovaných studií na jednotlivé nástroje.

V jednom se natáčí jen kytara, v dalším třeba pouze bicí. Navíc nikdo, kdo nahrává pouze kytary, neřekne, že nahraje i bicí, protože ví, že o kus dál je někdo, kdo je umí natočit daleko lépe. Také se tam při nahrávání více pracuje a méně kecá.

Navštívil jsi i nějaké slavné studio?

Byl jsem ve studiu Jacka Josepha Puiga Ocean Way, ve kterém nahrávali už Frank Sinatra, Elvis Presley nebo Rolling Stones, z nové doby třeba Macy Gray nebo Avril Lavigne, jejíž platinová deska mu tam visí na zdi. Není to žádná honosná stavba, je to v podstatě dřevěná pastouška, ovšem kráčela jí historie. Měl jsem možnost se s Puigem potkat a nasát atmosféru toho studia.

Navštívil jsi i nějaký slavný rockový klub?

Byl jsem v klubu Rainbow, který je prý nejstarší v Los Angeles a zakládal ho Ritchie Blackmore, bývalý kytarista skupin Deep Purple a Rainbow. Je to v podstatě taková kůlna, kdejaký český klub je proti němu zámek. Jenomže v něm hrály všechny slavné kapely, na kterých se tísnily řady diváků.

Seděl jsem tam na baru, něco jsem pil, a najednou se podívám za sebe a všimnu si fotky Lemmyho ze skupiny Motörhead. Kouknu se lépe a vidím, že na ní Lemmy sedí na stejné židli, na které jsem zrovna já. V tom klubu měli prý první koncert Guns N’Roses.

Jak dlouho jsi v Los Angeles pracoval?

Dohromady jednadvacet dnů, deset v červenci a jedenáct v srpnu. Mezitím jsem se vrátil do Čech, abychom mohli s kapelou hrát na letních festivalech.

Na tvém albu jsou písně různých zahraničních autorů. Jsou to skladby z anonymních nabídek různých firem?

Některé jsou takzvaný publishing, ale osmdesát procent na desce tvoří skladby, které mi byly autory nabídnuty přímo. Se všemi jsem pak osobně mluvil a o písničkách diskutoval. Jde většinou o autory filmové hudby, popové a rockové písničky jsou pro ně spíš koníčkem. Dělali ale například pro Lady Gaga. Kromě Áno či nie spojuje písničky na albu to, že jsou natočeny v jednom studiu a hrají je stejní muzikanti.

Tvůj největší hit Ještě že tě lásko mám složil Karel Svoboda, s nímž jsi jiné své skladby konzultoval a nechával sis od něho radit. Svoboda ovšem před časem zemřel. Chybí ti?

Karel mi samozřejmě chybí, to jsem si uvědomil velmi rychle. Napsal mi sice jenom jednu písničku, ale ta mě proslavila a za mnohé mu tím pádem vděčím. S jeho smrtí jsem ztratil člověka, se kterým jsem mohl mluvit na rovinu a bez obav s ním konzultovat věci hudební i osobní. Život jde ale dál, a já mám to štěstí, že jsem opět narazil na lidi, kteří mě jako zpěváka posunuli.

Proč si písničky nepíšeš sám?

Mám ke skutečným autorům velkou pokoru. Vždycky, když mám pocit, že bych měl nahrát novou desku, začnu u sebe. Vezmu si kytaru nebo sednu za piáno a skládám. Jsem však soudný, takže to pustím nejbližším lidem a nechám si poradit. Spousta nápadů tak vezme za své. Já si ale nenechávám psát skladby na zakázku. U všeho jsem a všechno s autory konzultuji.

Na nové desce je písnička Daruj mi chvíli, kterou jsme komponovali s Viktorem Dykem. Psali jsme spolu i texty. Je pravda, že bych rád skládal víc. Mám ale soudnost. Kdybych si mohl dovolit dělat na písničkách v klidu půl roku, asi by to bylo jiné.