Článek
Pochází z podnikatelské rodiny. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze a hledala svůj „byznys“. „Nakonec si mě finanční poradenství našlo samo,“ vzpomíná Iva Vodehnalová.
Spousta lidí řeší své osobní finance, protože ekonomice se přestalo dařit. Firmy šetří. Co by měli lidé udělat jako první?
Naprosto ideální situace je, že máte rezervy z lepších časů, do těch sáhnete a překlenete těžké období. Ale v Česku je dost velké procento lidí, kteří si finanční rezervy nedokázali vytvořit. Pak je finančně vykolejí jakákoliv nečekaná událost – koronavirus či třeba něco v rodině. Lidé by měli o svých financích začít přemýšlet dostatečně brzy. Pak to jde nastavit tak, že vytváříte rezervy, aniž byste museli šetřit na úkor kvality vlastního života. Pokud se už dostanete do situace, kdy nezvládáte třeba splácet úvěry, je opravdu důležité komunikovat. Řešit situaci, být proaktivní vůči věřitelům. Rozhodně se nevyplácí dělat mrtvého brouka. Pak přijde zápis v registru dlužníků, takovým lidem nechce nikdo půjčit – a z takové situace už se člověk dostává mnohem hůře a také déle.
Jak podle vás jako klient poznám dobrého finančního poradce?
Měl by to být člověk, který je vám osobně sympatický, měl by vám „sednout“. Často s ním budete řešit velmi soukromé záležitosti. Rozhodně byste neměl mít pocit, že vás do něčeho tlačí, že vám vnucuje jedno řešení či produkt. A samozřejmě musí projevit určitou úroveň znalostí. Rozhodně není dobrým signálem, když klient nabude dojmu, že problematice rozumí víc než jeho poradce. Samozřejmě žádný poradce nezná úplně všechno, všechny produkty. Ale měl by opravdu dobře vědět, kde si informace najít, a zajistit pro klienta řešení na míru.
Začínala jste podnikat na Zlínsku a stále tam máte kancelář. Teď žijete ve východních Čechách. Jsou mezi klienty regionální rozdíly?
Vidím rozdíl mezi městy a menšími obcemi. Pocházím ze Slovácka. Mám část klientů z menších obcí na Zlínsku a Uherskobrodsku, někteří z nich mají zainvestované zajímavé sumy. Jsou zvyklí šetřit a mít rezervy – na rozdíl od klientů z větší měst, kteří mají víc příležitostí peníze utratit. Moji klienti se drží strategie „kup a drž“, spoří pravidelně.
Co jste očekávala, když jste přicházela do Partners?
Jsem z podnikatelské rodiny. Moji rodiče začali podnikat hned po sametové revoluci. Už na vysoké škole jsem věděla, že chci zkusit vlastní byznys. Studovala jsem finance na Vysoké škole ekonomické v Praze. Ale vůbec jsem nevěděla, jak se do podnikání pustit. Nastoupila jsem na stáž do velké auditorské firmy v Praze a vzápětí přišla prostřednictvím mé sestry nabídka začít podnikat s Partners. Nejprve se mi do toho vůbec nechtělo. Branže před deseti lety rozhodně neměla nejlepší pověst, neměla prestiž. Ale lákala mě ta možnost podnikání. Nakonec jsem si řekla: Zkusím to, vždycky se můžu vrátit do velké firmy. Ostatně už mě tam jednou vzali, tak mě vezmou i podruhé… Nakonec se tenhle scénář nekonal, protože mi sedli lidé v Partners i jejich přístup. Jsem člověk, který věří, že sám může ovlivnit to, kolik vydělává, jakou dělá práci. Jsem zastánkyní aktivního přístupu k životu – a to jsem v Partners našla. Bylo to prostě ono.
Když se po deseti letech podíváte na kariéru svých spolužáků a na to, co děláte vy, měnila byste?
Ne, ani omylem. Partners je vlastně skrytá škola podnikání, naučíte se spoustu věcí. Prošla jsem tolik seminářů, školení, za které jinak lidé platí někdy až nehorázné peníze… I kdyby vám finance nakonec nesedly, otevřete si dveře do mnoha oborů. Například můj otec za námi přišel, po třiceti letech vlastního podnikání, a chtěl poradit, jak vést lidi. Protože viděl, že můj muž (Jan Vodehnal je partnerem společnosti Partners – pozn. red.) i já vedeme týmy lidí a že to děláme trochu jinak.